Nízké napětí ve vztazích

Mnoho mužů bere svůj vztah se ženami jako boj, ve kterém je možno topořit své ego. Jsou teorie, že člověk má v sobě rovnou měrou ženský i mužský princip. Rovnováha nastává v momentě, kdy jsou tyto principy vyrovnané. Obvyklá praxe je však taková, že muži potlačují svůj ženský princip a ženy pro změnu ten svůj mužský.

Moje dcera prožívá trochu smutné období. Rozešla se s přítelem, s nímž měla vztah více než šest let. Zkusili si společnou domácnost, ale nějak to nevyšlo, chlapec zjistil, že by si chtěl ještě užívat svobody a sexu...Je mu teprve 21 let, je to pochopitelné. Moje dcera se rozhodla, že příští vztah je třeba budovat s někým zralejším.
Nyní se seznámila na internetu s jiným chlapcem. Je mu 26 let. Předpokládala, že by mohl být již zralejším exemplářem mužské populace, ale jak se ukazuje, jeho ego je zakrnělé a hledá spíše náhražku matky, osoby která se stará o jeho růst, věnuje mu svou pozornost a je mu plně k dispozici. Zralost prostě není nějak úzce spjata s věkem

Problém i výhoda mé dcery je v tom, že je poměrně vyzrálou osobností na svůj věk. Hledá někoho, kdo by respektoval její osobnost a jehož osobnost by mohla respektovat ona. Nehledá ochranu, zajištění, nehledá otce, hledá partnera. Měla pocit, že je nějaká divná, když chce odevzdání, důvěru a upřímnost, toleranci a citlivost, když chce prostě lásku. Určitě je divná. Divný člověk je přeci ten, který se vymyká obecnému průměru.

Hovořil jsem se svou dcerou o vztazích, jak je vidím já. Není to tedy pohled objektivní, alespoň si nečiním nárok, aby tak byl vnímán.

Vymyslel jsem takovou elektrotechnickou metaforu. Představme si lidi jako zásuvky a zástrčky. Zásuvky i zástrčky jsou vyráběny ve větších či menších sériích. Jednoho dne přijde ten čas, kdy se zásuvky i zástrčky začnou shánět po svém protikusu, aby mohlo dojít ke spojení. Problém je v tom, že každá zástrčka potřebuje k dobrému spojení správnou zásuvku a naopak. Jeden z typů zástrček se domnívá, že je možné svou zásuvku přizpůsobit tak, aby bylo spojení funkční. Nejde to. Někteří lidé se o to snaží (a snažit budou) po celá dlouhá léta, zatímco ztrácí drahocenný čas.

Samozřejmě že zásuvky a zástrčky, které jsou vyráběny ve velkých sériích, to mají trochu snadnější. Jsou jich plné šuplíky, všude kam se podíváte se povalují a lehko si mohou najít své protějšky. V tom je jejich výhoda. Nevýhoda je v tom, že jich je tolik, že přes jejich spojení se přenáší pouze omezené množství lásky, takzvané nízké napětí. Asi jako když na baterii pripojujete další a další žárovky.

Snažil jsem se na nějakém případu demonstrovat tento stav a tak jsem na internetu chvíli "googlil", až jsem našel článek, který byl pro můj příklad jako stvořený. Jmenuje se "Ranní erekce a jiné prožitky".
Takto nějak si představuji sériové zásuvky a zástrčky. Mohou prožívat krásný a spokojený život, plný prožitků, jaké popisuje autor článku. Z komentářů pod článkem je vidět, že toto spojení je vnímáno jako určitá norma dokonalosti (rozuměj pro zástrčky a zásuvky běžného typu).

Pak jsou právě ty zásuvky a zástrčky, kterých je jen malé množství. Jsou vzácné. Jsou jen na přenášení vysokého napětí. Toto napětí nazývám "skutečná láska" a to co při spojení těchto zásuvek aktéři zažívají, nikdy ty sériové nepoznají. Je to mimo míru jejich představivosti a tak je to vůbec netrápí.

Ten kdo se trápí, jsou malosériové zástrčky a zásuvky. Jejich cesta je trnitá a dlouhá, jejich život je těžkou zkouškou, jsou na ně kladena těžká břemena a zkoušky. Nicméně dříve či později narazí na svůj protějšek a potom zažijí spojení, o kterém by mohl jen těžko kdo psát ve svém blogu. Ledaže by byl básník.
Musím přiznat, že zásuvka jako je moje dcera, je velmi ojedinělá a vzácná série.

Je dobrotiním, že sériové zásuvky netuší, jak může vypadat opravdové spojení. Snad jen proto může sériová zásuvka, kterou jsem své dceři prezentoval jako modelový příklad napsat takováto slova:

"Píchat probouzející se heboučkou a horkou přítelkyni do zadku má svoje zvláštní pervezní
kouzlo, pro oba, a pokud to děláte dobře a velice zkušeně, jsou Vám odměnou třeba slova „wow, přesně to jsem potřebovala :-)“, a její několikanásobný orgasmus. Pokoříte ji, a získáte ji zároveň."

Citováno z článku Radka Hulána

Ano, sériové zásuvky netuší co je skutečná láska, ale nejsou proto horší než ty malosériové. Všechny zásuvky co jich na světě běhá jsou tu potřeba. I ty co vytvářejí nenáročná, nízkonapěťová spojení jsou zapotřebí, jinak by tu nebyly.

Věřím že moje dcera nalezne svou malosériovou zástrčku. Nikdy nebudu schopen popsat to, co při tomto spojení zažívám já, ale přeji všem malosériovým zásuvkám to samé. Nejste tu sami. Někde blízko či daleko je váš protikus, čeká na vás tak jako vy na něho a jen vaše víra v jeho existenci vám jej pomůže najít. Nedělejte kompromis. Stojí to za to spojení.

Můj dobrý obchod s Romem

Ve studené vodní tříšti se zmítá snědá dětská tvář. Oči rozšířené hrůzou, tmavě září zoufalým bojem o život a z úst vychází medůzovité bubliny dechu. Jako obrovské slzy stékají po tváři nahoru k hladině. Píše se rok 1556 a Ferdinand I. právě vydává mandát, ve kterém zakazuje topení romských žen a dětí.

Voda se pomalu zklidňuje a tiché kruhy na hladině, ubíhající z minulosti do přítomnosti, omýlají vykotlaný zub nesnášenlivosti a xenofobie a přesouvají nás napříč věky do roku 2006, kdy starosta Vsetína Jiří Čunek tři dny před senátními volbami nechává deportovat romské rodiny do kontejnerových domů, jakož i do jiných krajů mimo Vsetínsko a na vystěhovaný dům věsí vítězoslavně obří bilboard se svým širokým úsměvem. Vyhrává tak se 71 procenty senátní volby na Vsetínsku, a stává se předsedou Křesťansko demokratické únie a Čs. strany Lidové. Je věřící křesťan.

Protahuji se a vstávám z křesla od počítače. Koutkem oka zavadím o cosi barevného. Ohýbám se a vyndávám z pod postele stavebnici z lega, kterou tam nechala malá Anička. Je to domeček s maličkou zahrádkou. Na zahrádce je malý stromek. Chvílku si stavbu prohlížím. Je taková pestrobarevná a trochu kostrbatá, jak už tak stavebnice z lega bývají. Jen dětská fantazie v nich může vidět odlesk reality. Odnáším ji Aničce do dětského pokoje a listuji si při tom seminární prací ze sociální politologie od Lenky Štrosové.

...Romové byli původně příslušníky nižší indické kasty. Po vpádu Mongolů byli nuceni se vystěhovat. Usadili se především v severozápadním Biháru ve střední Indii.

Zde byli nazýváni Čandalové, tj.nedotknutelní, vyvržení. Nepatřili totiž k žádné domácí kastě. Mannův zákoník kodifikoval jejich postavení slovy: „Čandalové budou bydlet mimo vesnice, budou zbaveni veškerého nádobí a jíst budou ze střepů. Jejich oděvem budiž roucho mrtvých, jejich majetkem buďtež osli a psi, šperky nechť nosí železné. Budou odsouzeni k věčnému putování. Člověk, jenž chce žít životem spravedlivým se nebude stýkat s těmito lidmi. Jejich obchod, obcování a výměna veškerých statků bude výlučně mezi nimi samotnými.“

Píše se rok 1697. Císař Svaté říše římské, národa německého, Leopold I. vydává patent, ve kterém prohlašuje Romy za "vogelfrey", což znamená, že kdokoliv může Romy beztrestně zabít, protože stojí mimo právní ochranu.

Slyším nějaký šramot. Podívám se kukátkem ve dveřích na chodbu. Nikdo tam není. Mohl by tam být kdokoliv, ale zatím tam nikdo není. Opřu se zády o dveře a unaveně si mnu oči. Měl bych se vyspat. Je tu klid a jsem tu sám. Svléknu se a s rozkoší se sprchuji. Ještě když zavírám oči na měkké podušce, cítím klapot kapek na mé holé hlavě.

Nebo to není klapot? Zní to spíše jako tleskot. Ano, je to potlesk. Na pódiu "muž který ví jak" a stolek, lampička se zeleným stínítkem a sklenice s minerální vodou.

"....Vláda již před vznikem protektorátu schválila nařízení o lázeňských pracovních táborech, ve kterých měli být internováni nudící se muži bez zaměstnání. Předpokládalo se, že se bude jednat také o romské muže. Lázeňské pracovní tábory byly otevřeny v srpnu 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, ale snad z jakési prvotní ostýchavosti zatím Romové tvořili pouze několik procent z rekonvalescentů..."

Opět ten potlesk co mi klepe do hlavy. "Muž který ví jak" sahá po sklence vody. Jeho prsty se obtočí okolo skleněného trupu jak chapadla hladové chobotnice. Jeho pohled scanuje posluchače před sebou. Cítím jak se jeho ledové oči zabodávají do mé hlavy...

"...Až v roce 1942 se ledy začínají hýbat a v březnu je vydáno protektorátní vládou nařízení, umožňující nástup několika set protektorátních Romů do lázeňského koncentračního tábora Osvětim I."

"Muž který ví jak" zašustí papíry jako moucha křidélky a pokračuje.

"...Bohužel na mnoho Romů se nedostalo a tak v červenci byl proveden soupis všech "Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu". Na soupis, prováděný českým četnictvem ve spolupráci s německou kriminální policii bylo zahrnuto asi 6 500 osob označených za Romy nebo míšence. Někteří z nich obdrželi okamžitě po soupisu pobytový poukaz v tzv. cikánských lázeňských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.

Kapacita lázeňského táboru Lety u Písku byla zhruba 300 osob. Od srpna 1942 do května 1943 tímto lázeňským zařízením prošlo na 1 308 spokojených pacientů. Nevím jak byli zdatní čeští četníci, jakožto správci tohoto zařízení, ale faktem je, že 327 osob svou stížnost podalo okamžitě a to formou úmrtí, načež 500 dalších se rozhodlo vyměnit tento lázeňský dům v české péči za zahraniční tábor Osvětim, čímž si jak se zdá z dlouhodobé perspektivy příliš nepolepšili... "

"Muž který ví jak" se odmlčí a sálem proběhne vlna smíchu. Lupne mi v hlavě, ale pointa mi nedochází. Choulím se zimomřivě do sebe a hledím na svoje sešlapané boty.

"...Ehm, tedy v cikánském lázeňském táboře v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 - srpen 1943) bylo internováno celkem 1 375 osob. V táboře panovaly podobné podmínky jako v Letech u Písku. V důsledku těchto táborových podmínek zemřelo 207 osob... "

"Muž který ví jak" si zamne zamyšleně bradu a malíčkem si mimoděk zajede do pravého ušního otvoru. Oči mu sklouznou opět na mě a pak jakoby kohosi hledal...

"...Do lázeňského koncentračního tábora v Osvětimi bylo deportováno přes 800 pacientů. Pokud bychom se měli uchýlit k nějakému shrnutí, dalo by se zřejmě konstatovat, že bylo celkem od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do lázeňského koncentračního tábora v Osvětimi 4 870 Romů.
Vrátilo se jich 583... "

Najednou je ticho. Jsou slyšet jenom kroky které se rozlévají sálem. Můžou připlout odkudkoliv. A já přesto vím, že jdou přímo ke mě. Rád bych se pohnul ale nejde to. Začínám si uvědomovat, že je něco špatně. Něco je špatně, ale nevím co. Je to se mnou, to je jasné, ale co to je...

Ne, ještě nejsem vzhůru. Ještě stále spím a sním svůj sen. Jen se při tom vracím o sedm let zpátky.

Jsem opět v Plzni, v jedné ze svých videopůjčoven a hovořím se svou zaměstnankyní. Přitočí se ke mě asi pětačtyřicetiletý Rom a ptá se mne, jestli nechci koupit televizor. Jakoby mi četl myšlenky. Chci koupit televizor. Chci ho pro své rodiče k vánocům. Jsem dobrý syn a mám peníze. Chci ale zaplatit co nejméně. Rom vysvětluje že se jedná o televizory zabavené leasingovou společností. Dobrá, proč ne. Chtivost, Rom a já usedáme do mého vozu a jedeme na Vinice, sídliště se zvýšeným obsahem romské populace. Zastavíme u domu a jdeme ke dveřím. Rom mne požádá, abych počkal dole, že se hned vrátí s televizorem. Dám mu peníze a zapaluji si cigaretu. Vdechnu kouř a po chvíli jej posílám k zamračené obloze. Kouzlo mizí. Už vím, že peníze i Rom jsou pryč. Jdu pomalu ke dveřím do domu a vstupuji dovnitř. Projdu chodbou a dojdu k zadnímu východu. Musím se smát. Rád bych toho Roma ještě potkal. Poděkoval bych mu za ten bezvadnej obchod. Za čtyři tisícovky jsem se o sobě dozvěděl cosi, co bych si asi jen nerad připouštěl a co - kdyby mi tu televizi přinesl - bych možná ještě nějakou dobu ani nevěděl.

Teď je na čase se konečně probudit. Já vůbec nejsem dokonalý člověk. Nejsem dokonalý ve smyslu své představy o jakémsi ideálu. Ale z hlediska evolučního vývoje, jsou pro mne důležitá setkání jako bylo to s Romem v mém obchodě. Byla to určitá situace a já jsem ji určitým způsobem řešil. Nyní bych ji řešil zcela jiným způsobem. Ale ta situace se už nevrátí. Místo ní přijdou a přichází uplně jiné. Ale vždy v nich jde o jedno jediné. O možnost poznat, jak daleko na své cestě právě jsem. Je čas se probudit. A tak se budím.

Hudba: Arabica

Znásilňují mi dceru

Je krásný to poklidný večer. Nalévám z konvice čaje, sleduje při tom blyštivý pramen zlatavé tekutiny, stáčející se na dně šálku jako spokojený had Uruboros.

Usadím se do křesla a přivřu oči. Venku sněží bílé jiskry přítomnosti, pokrývající parapet mého okna. Teď se ale nedívám ven. Hledím dovnitř. Vidím svého otce, jak se stává v osmnácti letech správcem továrny, neboť Němci jsou poraženi a opilí vlasovci hodují. Je noc. Na dveře bytu buší bývalý německý ředitel. Prosí, žadoní.

"Udělejte něco, znásilňují mi dceru."

Co by tak mohl udělat osmnáctiletý mladík proti tlupě opilých vlasovců, majících své samopaly jako argumentační trumf, přebíjející spolehlivě jakékoliv případné námitky?

Usrknu čaje a podívám se na slavnostní průvod sněhových vloček. Je to tak dávno, ta příhoda mého otce, je zaprášená šedesáti lety budování civilizace. Je šedesát let mnoho nebo málo na naši dlouhé cestě od zvířete k člověku?

...Více než 40 žákyň a dvě učitelky byly znásilněny. Dívkám bylo od osmi do třinácti let. Vesničané přivedli 15 z nich na kliniku, kde pracovala dr. Basheerová. Dívky měly strašlivá zranění.

"Byl to hrozný incident. Byly to jen děti, vůbec tomu nerozuměly."

Když se lékařky zeptali pracovníci humanitárních organizací co se stalo, sdělila jim to. Dozvěděly se to úřady a o měsíc později přišli do jejího domu vojáci a zatáhli ji ven k čekajícímu vozidlu.

"Řekli mi: Vy jste těm lidem řekla o znásilněních v té škole. Proč jste to udělala? Mluvíte o znásilnění, ale nevíte, co to je. My vám to ukážeme."

Vojáci ji odvezli do chatrče. "Svázali mě na rukou a na nohou provazem a nechali mě. Myslela jsem, že mě zabijí. Pak ji tři muži postupně znásilnili.

"Kopala jsem, ale jeden mě pořezal nožem na chodidlech a pak mě pořezal na levém prsu. Jiný muž mě pálil cigaretou. Všichni tři mě znásilnili."

Dalšího dne přišli do chatrče další dva muži a znovu ji znásilnili.

Třetího dne ji muži vytáhli z chatrče a odvezli ji zpět do vesnice. Řekli jí: "Tak teď povídejte všem o svém znásilnění, víte teď, jaké to je."

citace: blisty
zdroj: Telegraph

Co by tak mohl udělat český človíček proti něčemu, co se odehrává kdesi v Darfuru? A kde všude jinde člověk stále ještě věří v princip národní či kmenové dominance a síly, která jediná by měla vyřešit všechny naše nezralé projevy lidství?

Na vině jsou většinou všechny ty "národní zájmy". Snaha o to, aby moje skupina, skupina ke které patřím, aby hlavně tato skupina profitovala. Soucítíme se svým "národem", bojujeme o sebeurčení, ústy prezidenta Klause deklarujeme neochotu ke sjednocení s evropskou organizační strukturou a to vše jen z pocitu strachu.

Je krásné být hrdý na to, že jsem Čech. Ještě krásnější může být hrdost na to, že jsem Američan. Ale nejkrásnější by byla hrdost na to, že jsem člověk. Ale čím se vymezuji jako člověk? Jako příslušník národa mohu usilovat o prosperitu svého kmene. Je to jistě jednodušší, než usilovat o prosperitu lidstva.

Člověk se vymezuje vůči světu. Ale jeho vymezení je křížem, který si dobrovolně nosí. Také přesvědčení a vymezení Židů jako vyvoleného národa připravuje těmto lidem život plný útrap a starostí.

Pokud nám někdo znásilňuje dceru, připadá nám to zcela jiné, než když kdesi v dalekém Darfuru někdo činí to samé dcerám těch "druhých".

Není žádná šance, že by v blízké budoucnosti lidé ve svých činech snížili důraz na svoji národní identitu a převedli jej na tu lidskou. Přesto o tom sním. Sním o tom a nalévám si při tom do šálku další blyštivý pramen zlatavé tekutiny a ten se opět stáčí na dně mého šálku, tak jako spokojený had Uruboros.

Hudba mezi lidmy

Když mi bylo patnáct let, četl jsem ve škole pod lavicí Hrabala a byl nadšený z Pink Floydů. Album The Wall pro mne bylo naprosté zjevení. Jakoby bylo složené přímo pro mě. Uplně jsem se v něm rozplýval. Až o mnoho let později jsem se dostal k filmu se stejnojmenným názvem. V té době už pro mne hudba z alba nebyla tak výrazným prvkem, ale spolu s filmem mne znovu vtáhla do vnitřního světa představ, pocitů a příčinných souvislostí.

Hudba je určitě jedním z nejdůležitějších forem sebevyjádření, jaké znám. Já a můj sen jsme každý trochu jinde. Můžeme se střetnout nejvýše okolo počítačů a všeho co je s tím spojené. Jinak jsou naše světy poněkud vzdálené a já to nevidím jako něco špatného. Jsem rád že si jde svoji vlastní stezkou, nikdy jsem neměl zájem z něj vytvářet nějakou vylepšenou modifikaci sebe samého.

Když spolu mluvíme, není to nikdy tak dokonalé jak by to mohlo být. Stále je tam v jeho očích to, že já jsem jeho otec, tedy určitá autorita. Ovšem pokud přijde ta chvíle a vezmeme do rukou kytary, zmizí otec i syn a zůstanou jen dvě bytosti, které spolu hrají. A když spolu dva či více lidí hraje, nemůžou se při tom moc hádat. To se potom nedá poslouchat. Sousedi by mohli začít bušit smetákem do stěny.

Když spolu s mým synem hrajeme, musíme se doplňovat. Navíc můj syn je lepší kytarista, má nade mnou převahu a já se při tom necítím stísněně, já jsem na něj hrdý.

Pokud se stane, že nás hraje více, ten pocit je ještě lepší. Jakoby mezi těmi hrajícími bylo jakési spojení. Všem jim jde v tuto chvíli o jednu věc a plně se na ní soustředí. Ten pocit, když to jde, když to šlape, zná asi každý kdo se střetl s nějakým hudebním nástrojem.

Přemýšlím v závalu těch stížností na kde co okolo nás, co se řine ze všech pramenů, včetně (a snad hlavně) těch blogerských, jestli ten pocit, co zná hudebník, když to "šlape", když to "jede", jestli ten pocit je možné zažívat i jinde než v hudbě.

Když jsem nastupoval do svého současného zaměstnání, vedoucí výroby mne prováděl halou továrny, řekl mi mimo jiné toto: "Je to fyzicky náročná práce, ale na místní poměry docela dobře zaplacená". Neměl jsem moc na výběr a tak jsem jenom kývnul hlavou.

Pak jsem nastoupil a zpočátku to pravda nebylo nejjednodušší. Je to chemická továrna, spousta jedů, těžké formy, špatné pracovní podmínky, pracovní šlendrián mých nových spolupracovníků, kteří mne učili: "Má se to dělat takhle, ale musí se to dělat takhle!" To vše nebylo jednoduché. Dvanáct hodin dřiny, odřeniny, modřiny... Ale bylo tam něco moc zajímavého. Jakmilej jsem se trochu začlenil do kolektivu, jakmile jsem "zapadl do teamu", začali nastávat ty zajímavé okamžiky, které jsem znal z hudby. Každý dělal určitou práci, která souvisela s těmi ostatními. Všichni museli spolupracovat. Stálým opakováním se ta spolupráce zdokonalovala a tak to bylo něco jako souhra. Přinesl jsem z domova svou malou věžičku a bedničky, naladil prima hudbu a pak jsme všichni beze slova tancovali. Podlaha byla děravá, kolečka u bezmála půl tunových forem křehká, ale spojení těch těl, ta souhra, nějak to fungovalo. Nevím jestli to oni cítili také tak, nevím jestli tomu pocitu ve mě napomáhala hrající hudba.

Napadlo mne jen, jak je asi těžké si uvědomit, že ten princip souhry v našem "pracovním teamu", je v podstatě analogii s naší společností. Společnost, tato virtuální identita se stará o svoje děti. Ačkoliv je tato společnost tvořene námi, tedy jejími příslušníky, stavíme se do role, jako by to byla nějaká naše opozice.
Mnohokrát mne příliš neoslovuje to co říkají různí lidé. To je v pořádku. Švestka má asi trochu jiné starosti než kaktus. Často mne ale oslovuje to co hrají jiní lidé. A tak občas rád zavřu oči a naslouchám. Když je možnost, potichu zabroukám a kdybych vládl hlasem, určitě bych i zazpíval.

Milujeme Kofolu, Vodafone a tak.

Sleduji "Rozmarné léto". Hrušínský šátrá po utopenci v hluboké sklenici s nálevem a nalévá
červené víno. Vedou se řeči, velebný pán žvýká... Jdu si sehnat utopence a plním sklenku červeným vínem. Jsem jenom taková opice.

V televizi se mihne reklama. Nějaký mrňavý pes s parohy se tam mihne a pak mi Vodafone zdělí, že mám něco ve svých rukách. Podívám se a není tam nic než televizní ovladač. Vlastně je to pravda. Máme to ve svých rukách. Reklamu tedy určitě. Faktem je, že mám ve svém ovladači slabé baterky, takže musím vstávat a přiblížit se k televizoru, abych mohl vypnout zvuk, ale alespoň mám pohyb. Máme to ve svých rukách a nohách.

Nepoužívám služeb Atlasu ani Centrumu a ani v budoucnu se na to nechystám. Přesto jsem si se zájmem přečetl rozbor jejich reklamních kampaní, tak jak byl uveřejněn na Lupě zde. Připadá mi velice trefný. Sám bych to nenapsal lépe. Bohužel pro mě.

Mám tušení, že v reklamě se točí obrovské peníze a přesto stále vznikají - z mého pohledu - další a další paskvily (není myšlen vynikající pořad co byl a už není). Říkám si, čím to asi je? Proč není možno reklamu přizpůsobit divákovi? Proč se má divák přizpůsobovat "kreativcům" z reklamních společností? Nu, někdy je to prostě zapotřebí. Musíme prostě trochu zblbnout, abychom nakupovali a nakupovali.

Co mají vlastně společného reklamy Atlas, Centrum nebo Vodafone? Z mého laického hlediska to, že se tváří, jakoby pouze informovali uživatele o své existenci. To je ovšem v našich podmínkách směšné. Všichni známe ty naše slavné tři operátory, svatá trojice Atlas-Centrum-Seznam je také profláknutá, takže opakovat nám neustále pisklavým hláskem: "Tady jsem! Tady jsem!" se nutně míjí naprosto účinkem.

V ideální případě, bych po shlédnutí reklamy měl mít chuť na daný produkt. Měl bych ho chtít. Nebo si stále ještě myslí marketingoví stratégové, že adolescenti jsou natolik tupou komoditou, že přejdou kupříkladu k Vodafone jen proto, že si koupí (dle jejich názoru) "alternativního" Čtvrtníčka, nebo že polepí pár budek umělohmotným parožím?

Ano, je to tak. Opět jsem zase úplně mimo. V článku Láska je víc než racionální investice, Zdeněk Fekar hovoří o vynikajícím marketingovém tahu, který udělal Vodafone s tou svou "němou tváří". Dokonce to byl prý pomyslný jazýček na vahách, který jej přistrčil do náruče "psího" operátora. Ve svém článku hovoří o emocích a dokonce se v této souvislosti zmiňuje o lásce, což mne trochu hněte. Co už jsou dnes lidé schopni milovat. Vodafone, kofolu, svoje auto, snad ještě i pišingry? brrr. Ta inflace vzácných slov.

Ale zpět k reklamě. Emoce sobího psa asi opravdu nějaké vzbudila. Ve mě tedy poněkud nepříjemné, neb jsem měl pocit, že se mnou kdosi hodlá manipulovat, na což jsem z neznámých důvodů poněkud alergický. Ve Zdeňkovi Fekarovi ovšem ten samý spot vyvolal naopak emoce natolik příjemné, že jeho srdce směřovalo okamžitě do náruče Vodafone. A tak se mi zase vrací moje vlastní poznání, které neustále odstrkuji ze zřetele, přičemž se s ním přečasto oháním: "Ten má rád vdolky a ten zase holky". Lidé si nekupují tričko protože je hezké nebo kvalitní, ale protože mají rádi tu značku. Prostě je to cool, anýbrž božííí. Asi tak jako čivava s parohama a červenýma ponožkama.

Ne tak já. Já jsem skrblík. Jednou jsem si koupil pumy z výprodeje a pak jsem si to rok vyčítal. Potila se mi v nich noha a za ten rok se mi (naštěstí?) odlepila špička podrážky. Od té doby si kupuji české Prestige. Sice jsem v nich nikdy neviděl žádného sportovce s orosenou svalovou hmotou poletovat smyslně po obrazovce, ale zase je nosím už šestý rok a letmým pohledem do botníku jim ještě další rok prorokuji. A to jsou to moje jediné boty od jara do podzimu.

Nevím. Chyba je asi ve mě. Nejsem dobrý typ na reklamy. Nějak mne nechávají chladným... Tedy až na Rozmarné léto a ty utopence. Vždycky když si to pustím, musím si dát to víno a buřty v nálevu. Jak nad tím přemýšlím čím to asi tak může být, rodí se ve mě poznání. Už vím proč tomu tak je. Ta situace s utopenci na plovárně, řeči (intelektuální :-) okolo stolu, je to tak přirozené. Nikdo mi nic necpe. To jenom já bych se rád cpal jako oni.

Nu což. Reklamy se ubírají poněkud jiným směrem. Naštěstí pro moji poloprázdnou peněženku. Takže až se začnou namísto těch "ňuňuňu" pejsků objevovat nemluvňata, hostující ve Čtvrtníčkově vše objímající náruči, zase to bude těsně vedle. Tedy pro mne. Jinak samozřejmě "Někdo má rád holky, jiný zase vdolky". Jdu si pustit "Rozmarné léto". Nějak mi vyhládlo.

Smlouvejte s bohy

Každý je přesvědčen o tom, že jeho pohled je ten správný. Říkame tomu "pravda". A já myslím že to pravda je. Když mi můj tchán vysvětluje svoje pojetí světa, jak to funguje, jak to je, vím že říká pravdu. Svoji pravdu.

Je spokojený, jemu to tak funguje, tedy to je v jeho případě funkční hypotéza. Vypracoval si ji během svého života, avšak její platnost končí za hranicemi jeho těla. Každý si musí vypracovat svoji vlastní hypotézu. Svoji vlastní pravdu. Kterou pak může nabídnout ostatním, kterou by jim ale (myslím si) neměl nutit.

Člověk je od svého dětství obklopen různými autoritami, kterým více či méně úspěšně vzdoruje. Jak dospívá, nahrazuje "staré" autority těmi novými. Ty nové nejsou nutně lepší, jen jsme si je už vybrali sami. Být autoritou je bezesporu pochoutka pro naše ego. Dříve či později ta nejsladší.

Pro leckoho může být autoritou známý herec, zpěvák, spisovatel, vědec, nebo třeba filosof. V dnešní době k těmto autoritám můžeme směle přiřadit "Duchovní učitele". Vznikají jako houby po dešti. Kvalifikace takovéhoto "duchovního učitele" není nijak zvlášť specifikovaná. Většinou se titul uděluje na základě vlastního přesvědčení dotyčné osoby. Prostě jednoho dne nabydete přesvědčení, že víte více než ti ostatní a že je třeba to ty ostatní naučit. Prohlásíte se za duchovního učitele a tepete do ostatních (těch kteří mají jiný názor), dokud se jejich pohled na svět nepříblíží tomu vašemu. Kdo polemizuje s vašimy názory, je označen za notorického osočovatele, který není informovaný.

"Guru je ten, kdo po celou dobu zůstává pohroužen hluboko v Já, ten, kdo nevidí rozdílu mezi sebou a jinými. Není posedlý názorem, že on je osvícený a ostatní okolo něj žijí v žaláři ega. Jeho sebevláda je neotřesitelná a není nikdy ze svého klidu vyrušen." Šrí Ramana Maharši

To je poměrně trefná definice, jak by mohl vypadat "opravdový" duchovní učitel. A jaké že to máme duchovní učitele u nás doma? Jedním z těch známějších je určite ing.Jiří Vacek. Jeho pohled na svět z poslední doby by se dal shrnout v jeho citátu:

Moji odpůrci jsou silná a zlá ega a jejich tvrzení vycházejí z jejich nevědomosti a zla, kterým trpí. Proto vidí vše obráceně.

Panu Vackovi trvalo 60 let duchovní praxe, aby došel k tomuto tvrzení.
Ovšem že by bylo příjemné existovat bez (zlých) odpůrců. Naše "pravdy" by nebyly ohrožovány a mohli by klíčit v myslích těch "prostých lidí", kteří ještě nevidí svět v podobných barvách jako my sami.

Naproti tomu jiní tvrdí:

Nenechte si zabránit ničím a nikým v hledání vnitřní svobody. Poznáte, že prozření či osvícení je právě touto vnitřní svobodou ducha, univerzálního vědomí. Proto se nenechte omezovat žádnými dogmaty, nebo dokonce výhružkami. Učitelé, kteří strhují žáky jen k sobě, zamezují v duchovním pokroku nejen jim, ale i sobě.

Míla Tomášová


Urvat si "titul" duchovního učitele (případně MISTRA) není zas tak jednoduché. Konkurence (i když nevýrazná) tu je.
Naštěstí se nedomnívám, že naši "duchovní učitelé" by klesli až tak hluboko jako "polobůh" Sai Baba. Ne snad proto, že by byli na nějaké morální výšině, ale spíše pro určitou míru skepticismu, který je vlastní společnosti v této zemi.

Osobně se domnívám, že práce na svém duchovním růstu je tím hlavním, čím mohu přispět světu okolo sebe.


V každém našem konání musí být určitou měrou přítomna víra (není myšleno v náboženském smyslu slova). Víra je vždy důležitým předpokladem zdaru. Ale stejně tak se může stát i příčinou zmaru.

Cituji: "...Zjistil, že bylo znásilněno v oblasti anusu. Dítě bylo převezeno do Bangalore a znovu vyšetřeno. Druhé vyšetření znásilnění potvrdilo. Dr. Bhatya, který měl sám sexuální styky se Sai Babou po šest let, věřil, že tím slouží bohu.

Šel za Sai Babou a řekl mu: 'Proč tohle děláš s malými dětmi, když máš k dispozici starší studenty a nás dospělé?'

Sai Baba odpověděl: 'Nesmlouvej s bohem.'"

Soumrak svobody projevu

V poslední době je významnou měrou diskutován nově přijatý zákon o desátcích pro OSU. Ve sněmovně byl tento zákon přijat jednomyslně, ne tak společností. O samotném problému prezumpce neviny se psalo již poměrně dost. O tom že je to nemravné se asi všichni shodneme. Nebo jsem alespoň v žádné diskusi nenarazil na to, že by měl někdo pocit, že tento zákon je potřebný a že tu již dlouho chyběl. Okolo celé kauzy je spousta křiku už proto, že se to dotýká velké skupiny lidí. Stačí abyste byli vlastníky digitálního fotoaparátu a už při zálohování svých výtvorů dotujete moloch zvaný OSA.

Jako perličku v této souvislosti a příklad kam zákonodárci směřují lze uvézt návrh zákona z Austrálie, kde se tamní zákonodárci hodlají zaměřit na lidově tvůrčí aktivity ještě razantnějším způsobem:

"Rodina, která si udělá piknik na místě sloužícím k veřejné zábavě (například v zoo), a bude zpívat "Happy Birthday" tak, že to budou moci slyšet ostatní, riskuje, že bude vyzvána k zaplacení až 1320 AUD za porušení copyrightu. Pokud si to natočí, hrozí jim další pokuta... A když půjdou domů a nahrají svůj klip na internet, kde bude přístupný dalším lidem, riskují dalších 1320$ za ilegální distribuci. To je celkem 3960 dolarů..."

Takže se dostáváme k našemu starému dobrému království, kde bylo zakázáno zpívat. Švec který už to nemohl vydržet, si odběhl vždy za hranice království a tam si ulevil zpěvem. Jakmile byl hotov, vydal se zpět domů. Tehdy mi to připadalo jako absurdní a myslím že ani tvůrce této pohádky by nenapadlo, že tato vize se za několik let začne naplňovat.

Film Pyšná princezna se tak stává podobným dílem, jakým byla díla Julese Verna. Kolik spekulací bylo o tom, jak je možné, že mohl Verne předpovídat budoucnost? Nyní se ukazuje, že to bylo prosté. Jakoukoliv blbost si vymyslíte, někdy v budoucnu se to stane. Proto buďme v našich myšlenkách umírnění. Mají velkou moc. Při úrovni našeho zdravotnictví sice nehrozí, že bychom se mohli v budoucnosti dožít svých vlastních myšlenek v praxi, nicméně už se chystá reforma...

Naše televizní kaše

Británie zakázala reklamy na nezdravé potraviny zaměřené na děti. To mi připadá jako vynikající nápad. Z televizních programů tak zmizí propagace slaných, přeslazených a tučných jídel. Opatření je součástí snah britské vlády omezit dětskou obezitu.

Jak Britům závidím. Proč bych měl být rukojmím v rukách zadavatelů reklam, ve kterých se dětem tvrdí hlouposti o tom, jak jsou pro ně důležité rozličné čokoládové nesmysly, jak je vynikající spořádat co nejvíce bramborových lupínků...

Nevěřím na to, že televize má negativní vliv na vývoj člověka. Q.Tarantino proseděl celé dětství u televize ,a přesto se dokázal poměrně úspěšně zapojit do společenského systému a ještě z něj šikovně profitovat.

Věřím však na škodlivost přihlouplých reklam. Neříkám, že by se měli zakázat. Cigarety se taky (zatím) nezakazují. Stačilo by jen stejně jako u každé cigaretové krabičky uvádět, jaké jsou následky při častém užívání nabízeného produktu.

Stravovací návyky pro celý život se vytvářejí v dětství. Je vcelku jedno, když musíme přetrpět přihlouplé reklamy na neúčinné mastičky, elektronické šunty či všelijaké rozličné kuchyňské "vynálezy". Pokud máme všech pět pohromadě, čas reklam využijeme k nějaké smysluplné činnosti. Skutečně nejde o "pořady", mající nějakou výpovědní hodnotu.

V případě dětí je to jiné. Pro děti je televizní obrazovka oknem do vnějšího světa. Ještě netuší, že skutečnost je mnohem složitější než jak ji vykresluje tlusté sklo žhnoucích obrazovek.
Britové s jejich investicemi do kapesních monarchů jsou úsměvnou kuriozitou vyspělé části Evropy, nicméně nápad se zákazem "škodlivé" reklamy není vůbec kuriózní.

Nedělám si bohužel iluze, že u nás by se něco podobného, byť v omezené formě (třeba se zákazem do 20 hod) prosadilo. Okolo reklamy a médií se točí obrovské peníze a naši politikové jsou stále ještě lačnější sociálního zajištění (svého) než nějakých komplexnějších pohledů na společnost a její vývojové perspektivy.

Sami se již nějak sžijí se svými povislými břichy, tachykardií, cukrovkou, dnou či artrózou a s pokrčením ramen vše přičtou životnímu stylu, který sice není ideální, ale... znáte to.

Sacharóza neboli rafinovaný cukr není nic, co bychom museli organismu dodávat. Naopak. Při jejím trávení nutíme zažívací systém sáhnout na své zásoby vitaminů a minerálů, aby byl schopen sacharózu zpracovat. Důsledky, které jsou s tím spojené, hradíme pak společně ze společné "zdravotní kapsy", skuhrajíce, jak je to zdravotnictví drahé. No bodejť by nebylo, když s ním dotujeme všechny ty chudáky výrobce tím, že jim dovolujeme své výrobky cpát našim dětem do jejich rozzářených, hltajících oček.

Ačkoliv je všeobecně známé, že počty srdečních onemocnění jsou v přímé souvislosti s naši životosprávou, nikdo z našich zákonodárců se o to nezajímá. Raději prosazují stavby fotbalových stadiónů, zřejmě v bludném pocitu, že dvouhodinový řev s pivem v jedné ruce a párkem v druhé, je nějakou sportovní aktivitou.

Omezit, nebo nějakým způsobem regulovat škodlivé reklamy (kouření, alkohol, nezdravé potraviny cílené na děti) nás nic nestojí. Naopak by to přineslo zisk. Ale je možné, že by to ubralo zisk někoho jiného. A možná, že to nakonec rozhodne.

Šikovný skript pro vaše stránky

Možná ve svých článcích občas používáte výrazy, u kterých si nejste jisti, zda jsou Vašim čtenářům známé stejnou měrou jako Vám samým. Jedna možnost je těmto výrazům se vyhnout, čímž samozřejmě může utrpět informační výpověď Vašeho textu. Druhá možnost je na tato slova vytvořit odkazy, které přinášejí vysvětlení. To je výborná možnost, ale trochu pracná a navíc tím naznačujete, že předpokládáte u svých věrných čtenářů jistou míru neznalosti.

Velice elegantním řešením je přidat si na stránku jednoduchý skriptík systému coto.je.

Umístěním ikonky na stránky dáte možnost svým čtenářům k rozšíření jejich obzorů nebývalou měrou. Čtenář kurzorem označí (začerní) text kterému nerozumí (nebo který ho zajímá hlouběji) a zmáčkne ikonku coto.je. Následně se mu otevře okno, kde se mu dostane odpovědi na zadané slovo.

Řekněme že se v našem textu objeví slovní spojení: Mýty a pověry pravicových bloudů.

Zatrhneme si slovo pověry, neboť nám není jasný význam. Dostane se nám odpovědi:

pověra

pojem se objevil v 15. století, kdy s jeho pomocí křesťanská (katolická) církev odlišila své oficiální učení od všech ostatních dobových náboženských představ tehdejší Evropy. Vztahoval se na jiná než katolická náboženská …

Vřele doporučuji všem kteří publikují. Přispějí tak k obecné vzdělanosti naší internetové populace, což je jistě meta, kterou stojí za to dosáhnout.

Všechny moje knihy

Kde jsou všechny moje knihy. Vzpomínám na jednu z prvních o letadélku Káněti. Četl jsem ji ve třetí třídě pod lavicí, během výuky. Připadalo mi to mnohem zajímavější, než učební látka a tak to zůstalo. Četl jsem doma, četl jsem ve škole, četba se stávala moji posedlostí, mým světem do kterého jsem odcházel. Nebylo možné odcházet do televizního světa. Televize díky hrozným komunistům nehrála v mém dětském životě žádnou roli.

Vzpomínám si jak jsme si se svým přítelem přinesli knihy z knihovny, lehli si na trávu a dychtivě se začetli do ohmataných listů.

Pak jsem se oženil a knihy přestávaly být dominantou. Byli něco jako rezerva. Četl jsem je na záchodě, v práci, vždy když přišla prázdnota. Vždy když byl ve vzduchu cítit promarněný čas.

Pak přišla změna a nastal filmový boom. Chtěl jsem vidět mnoho filmů a tak jsem si založil videopůjčovnu a v tu chvíli se mi zaměstnání stalo konečně radostí. Každý film který jsem si objednal, jsem prohlédl a zařadil do evidence. Jedl jsem ty filmy po desítkách, na knihy jsem si už ani nevzpomněl. Po čase jsem zjistil, že ne všechny filmy jsou pro mne přínosné. V některých se stále dokola točilo několik jednoduchých motivů a ty nebylo nutné sledovat neustále znova a znova. Nejprve jsem přestal sledovat komedie. Policejní akademie a podobné filmy ve mě vzbuzovali pocit trapnosti a marnosti. Nepřenášeli mne do světa, ve kterém bych chtěl žít.
Potom odpadávali další a další žánry a filmy. Nakonec se stalo jen výjimečně, že jsem se měl chuť podívat na nějaký film. Zrušil jsem svou půjčovnu filmů. Už mi nedělala radost a já jsem ztratil pocit, že to má nějaký smysl.

Zkoušel jsem stát se opět čtenářským konzumentem a občas se to dařilo, ale stále více jsem u těchto činností pociťoval jakýsi neklid. Jako bych na pozadí slyšel jakýsi tichý tikot času, který mne od jakékoliv netvůrčí činnosti odháněl. Tento tikot umlkal jen ve chvílích, kdy jsem psal hudbu, nebo texty, kdy jsem fotil, prostě ve chvílích kdy jsem tvořil. Přestal jsem sledovat televizní obrazovku. Možná bych vydržel sedět u nějakého pořadu, zvláště pokud by to byl pořad dokumentární. Pročtená škola mému mozku chybí a občas po ní kručí. Ale po chvíli ztrávené u televize odcházím ve stejném stavu v jakém jsem byl než jsem k ní usedl. Není tam žádný posun. Od počítače, nebo kytary mohu vstát s pocitem, že se mi něco podařilo. Že něco vzniklo. Od televize vstávám s pocitem, že něco opět nenávratně zmizelo. Část mého života, který jsem věnoval televizním producentům.

Troubíte na slony?

Když jsem se seznámil se svoji přítelkyní, první zvláštností která mne u ní zaujala bylo troubení na slony.

Jedeme si takhle po rovné silnici mezi Trutnovem a Dvorem Králové, když mi moje drahá polovička říká.
"Zatrub."
"Proč?" Nechápavě se na ní podívám.
"Pro štěstí. Vždycky když jedu okolo slona tak zatroubím pro štěstí." Odpoví mi sladce.

Na trase mezi výše zmíněnými městy je totiž plechový slon. Je to reklama na Dvorskou ZOO. Věděl jsem že občas slouží jako místo, kde adolescenti projevují svoje emoce pomocí štětce a barvy, nebo spíše pomocí sprejů, koupených z kapesného svých těžce pracujících rodičů. Nevěděl jsem však, že tento slon může fungovat také jako nositel štěstí. Samozřejmě pokud zatroubíte.

Je mi jasný ten princip. Něco jako modlitba. Když na něco stále myslíme, ono se to nakonec stane. Je to princip soustředění. Něco jako přání která máme když padá hvězda. Naše přání musí být v našem podvědomí neustále přítomno, abychom jej byli schopni vyslovit kdykoliv máme to štěstí a vidíme padat hvězdu.

Bohužel trpím podivným předsudkem, že účastník silničního provozu by měl troubit pouze v případech, kdy tím upozorňuje na nějaké nebezpečí, které si ten na koho troubí neuvědomuje. Troubení které by bylo určeno plechovým slonům mi připadalo tak nějak nevhodné. Ani jsem vlastně nevěděl proč vlastně. Bylo to snad moje konzervativní myšlení, které bylo na vině?

O mnoho měsíců později jsem jel v noci toutéž trasou, pršelo, viditelnost nebyla nejlepší, když tu jsem sebou trhl při zaznění klaksonu protijedoucího vozu.
Co se stalo? Přemýšlel jsem nervozně. Nesvítí mi světla? Oslňuji? Vláčím za sebou stařenku zachycenou za nárazník? Je na silnici nečekaná překážka? Hlavou se mi honilo tisíce možností. Zpomalil jsem a rozhlížel se po temné silnici. Možná mi nesvítí jedno světlo. Vylezl jsem ven a světla zkontroloval. Vše bylo v pořádku. A potom jsem si to uvědomil. To ten slon. Člověk který jel proti mě měl asi dojem, že má málo štěstí a tak jej požadoval od plechového slona. To bylo to troubení. Řidič prostě myslel na štěstí... pochopitelně že na to svoje.

Jak ono to ovšem musí být složité pro toho slona, když představy o tom, co je to štěstí jsou tak rozdílné.

Představím si, že proti mě jel muslim a jeho představa o štěstí byla ta, že budou všichni okolo stejného vyznání jako on. Slon se nadechne aby vyplnil jeho přání, když v tom jede okolo křesťan a zatroubí si svoje štěstí, to aby byl svět plně křesťanský. Slon se zarazí a přemýšlí jak tato dvě přání vyplnit. Možná se už blíží řidič ateista, chystající se zmáčknout svůj klakson...

Nezávidím plechovému slonu mezi Trutnovem a Dvorem Králové. Je pravda že by to mohl mít ještě horší. Nyní musí plnit přání jen těm, kteří jedou právě touto trasou a jen těm kteří na něj zatroubí. Ale přesto. Těžká šichta. 24hodin denně, sedm dní v týdnu. Skoro jako politikové. Dovedu si představit, že takový politik je na tom vlastně obdobně, takže je jen pochopitelné, že již dávno rezignoval na přání těch, kteří na něj stále trobí se svými představami o štěstí. Lze pochopit, že se nakonec uchýlí k prosazování té své představy štěstí a že my voliči to pochopíme.
Ostatně ono se to troubení k němu dostane tak jednou za čtyři roky.

Mnozí tomu věří. Že stačí zatroubit na slona a štěstí si pro nás přijde. Že pro to není třeba udělat nic víc, než jednou za čas zmačknout klakson.
Proč ne. Ten plechový slon tam stále stojí. Mezi Dvorem Králové n/Labem a Trutnovem. Šťastnou cestu.

Miluji bližního jako lékaře svého

Není nad to se vyučit automechanikem. Po vyučení si seženu práci v nějakém autoservisu, pár let budu sbírat zkušenosti a pak se postavím na vlastní nohy. Vezmu si půjčku a ukážu světu, že jsem setsakra dobrý opravář aut.

Miluji svého lékaře. Můj lékař je krásný, moudrý, tolerantní, něžný a má mě rád. Co víc si přát? Přál bych si, aby byl můj lékař šťastný. Jak to ale udělat?

Můj lékař mnoho let studoval. Když vystudoval, začal pracovat v nemocnici, aby mohl pár let získávat zkušenosti. Během těchto let bylo nutné studovat dál, neboť lékař bez atestace je jen takový částečný lékař. Můj lékař měl takovou představu. Představu malé ordinace, kde by mohl pomáhat lidem od jejich trápení. Tato představa jej hnala do druhé atestace tak, aby se mohl můj milovaný lékař postavit pacientovi s vědomím, že udělal vše pro to, aby mu byl schopen opravdu pomoci.

Když můj drahý lékař usoudil, že je čas postavit se na vlastní nohy, zjistil jednu nepříjemnou věc. Zjistil, že sice může léčit, ale že mu za to asi nikdo nezaplatí. Pojišťovny s novými lékaři smlouvy neuzavírají.

Není nad to být automechanikem. Pojišťovna s ním žádnou smlouvu neuzavírá. Zákazník mu zaplatí a potom inkasuje peníze od pojišťovny.

Není nad to být automechanikem. Pokud jsem dobrým automechanikem, mohou se moje zisky zvyšovat, protože budu mít více zákazníků a tím pádem více peněz.

Kdybych byl lékařem, víc pacientů bych nemohl přijímat, neboť by mi pojišťovna nezaplatila víc peněz a těžko mohu chtít po pacientovi, aby to byl on, kdo mi zaplatí, když už si (ať se mu to líbí nebo ne) pojištění platí.

"Volte ODS, pak se snad se smlouvami bude něco dělat" naznačuje laskavý pracovník pojišťovny mému milovanému lékaři.

Svitla mi naděje. Jdu tedy slavnostně k volbám. Slavnostně volím svého milovaného lékaře hlasem pro ODS. Uvnitř v hlavě mne trochu polechtá vzpomínka na IZIP aférku, ale co dělat, když tak moc miluji svého lékaře.

Volby jsou pryč, ale smlouvy se ještě stále nesypou. Jedna možnost by tu snad byla. Koupit ordinaci od lékaře, který ji už nechce. Ale jak to udělat aby ji nechtěl? V oboru mého milovaného lékaře je spousta práce. Pro lékaře je příjemné, když má spoustu práce. Pomůže spoustě lidí a má spoustu dobrých pocitů z této skutečnosti.

Miluji svého lékaře a rád bych pro něj něco udělal. Co by to mohlo být? Volit jsem šel. Skřípal jsem zuby, ale láska je láska. Mohu udělat více?

Ano. Jsem zručný a vynalézavý. Mohu poškodit brzdné systémy lékaře, který již smlouvu s pojišťovnou má. Následná nehoda by pak byla výhodná jak pro mého milovaného lékaře (pojišťovna by uzavřela smlouvu) tak pro automechanika. Ach, ta láska...jdu si pro kleště.

Maya