Pro Aju

Hledání chyb není slovní spojení, ze kterého bych byl nadšený. Slovo chyba mi neladí. Alespoň pokud se jedná o lidské chování, jednání a pohled na něj.

A já toto jednání rád pozoruji. Stejně tak jako pozoruji rád Severina, starého muže s orlím nosem, který má v očích modrý smutek večerní oblohy. Okolo těch jeho oblačných očí, tak jako sluneční paprsky, sálají do stran jeho vědoucí vrásky a konečky stříbřitých vlasů zpod jeho slamáku se zvědavě rozhlížejí po zahradě.

Severin pleje záhon, odstraňuje travinu zvanou "plevel", o kterou nejeví jeho estetické oko zájem. Nedomnívá se, že se stala někde nějaká chyba, že tu ten "plevel" vyrostl. Nezlobí se na něj. Jemně jej pokládá na hromádku za sebou, aby jej posléze odnesl na kompost a přikryl hlínou. I on je součástí toho věčného koloběhu. Zalévá květiny tam v rohu u nahnilého plaňkového plotu. Vždy na mne pokývá hlavou a já nepatrně pokrčím rameny, jako že už zítra, nebo nějaký další den, se do toho plotu opřu. Oba víme, že ten den je v daleké budoucnosti, asi jako den, kdy slunce spálí tuto živoucí planetu na troud.

Severin také ví, že ta kyselá zelená švestka jednoho budoucího dne sladkostí své dužiny osvěží ve své smrti toho, jehož ruka si ji vsune mezi lačné rty.

Zrání je určitý proces a Severin ví, že nic se nerodí zralé. S pomocí slunce a někdy i Severinů plody lidské i rostliné zrají, od trpkosti do sladka. Vše ve vesmíru zraje, různou rychlostí a intenzitou. Vidím lidi okolo sebe jako plody této země. Každý má svůj význam, své místo. Nikdo není chybný, nikdo zbytný. Každá existence má svůj smysl. I ten bodlák, i ta orchidej. Šelma i sup. Vrah i oběť.
Někdy mají mnozí lidé listnatého vzezření tendenci přesvědčovat smrk o tom, že mít jehličí je chyba.
Někdy pro změnu lidé mají pocit, že když třešeň neplodí banány, jedná se o podraz, či zlovolnost. Zlobí se na banánovník, že jej považovali za třešeň. Tolik lidí se zlobí na celý svět, tolik lidí se domnívá, že jejich štěstí závisí na tom světě okolo nich. Na penězích, které vydělají, na práci, kterou dostanou, jevech a skutečnostech, které se odvíjejí nezávisle na nich. A mnozí dál klopýtají od jednoho rána ke druhému, hledají v katalogu cestovních kanceláří, stavebních firem, očich svého druha, smíchu svých dětí, prestiži svého společenského postavení, hledají to, co si neustále nosí sebou, ukryté ve svém srdci. To, co zraje pod paprsky lásky. Lásky těch druhých, ale především té jejich. Přistoupit s láskou k ohavným nestvůrám, které se kdesi hluboko uvnitř nás skrývají, je těžké. Je tu ten strach. Strach pomocník. Ale každý pomocník jednoho dne musí naši ruku pustit, abychom mohli udělat svoje první kroky, první tempa v oceánu bytí.

A to vše se neustále děje, když se Severin posadí na lavičku, aby si na chvíli odpočinul. Vlastně je to Severinova zahrada a nejsou v ní chyby. Odehrávají se v nich procesy, jichž se Severin účastní pro radost sobě i mě. Dvou plodů jednoho stromu života

Rozpůlené nebe

Byla zima. Nemyslím tím jen roční období. Myslím tím ten lezavý a neurvalý mráz, který se zakusuje do konečků prstů, s bezohlednou lhostejností nenáviděného přírodního cyklu.

Došel jsem k vozu a při pohledu na námrazu, která pokrývala čelní sklo, mnou projel neurčitý, lepkavě páchnoucí pocit marnosti a vzdoru. Vadila mi fyzická aktivita, zvláště pak ta moje vlastní.

Odemkl jsem automobil a vyndal z přihrádky ve dveřích plastovou škrabku. Zabouchl jsem dveře, ale tak, abych nenadělal velký hluk. Nerad dělám velký hluk. Zvláště je-li tma a všude okolo je spánek, hvězdy a měsíc.

Přiložil jsem škrabku na čelní sklo a rytmicky začal odstraňovat ledový škraloup. Škrabka neochotně vrzala a skřípěla, jako by se na mne zlobila, že jsem ji tak časně zrána vytáhl z její skrýše ve dveřích. Snad proto nechávala na skle brázdy neodstraněné námrazy, aby mi tak dala najevo, že se s ní musí také počítat.

Měsíc byl téměř kulatý. Když jsem nastupoval do vozu, všiml jsem si, že na obloze je nějaká čára. Byla to vzdušná stopa po letounu. Podobnou čáru už jsem, myslím, kdysi viděl. Nevěděl jsem, že vojenské letouny poletují za úplňkových nocí. Hleděl jsem na tu dlouhou, rozpadající se čáru, mráz mne štípal do tváří a ta chvíle by mohla být nazvána magická. Rozhodně bych ji tak nazval, kdybych ji chtěl někdy někomu popsat. Někdy se to tak stane, že se nachomýtneme k magické chvíli. Pak nasedneme do vozu, nastartujeme a vydáme se noční silnicí za obchodem.

Dotýkal jsem se volantu jen velice opatrně, neboť byl mrazivě studený. Levý malíček a prostředníček mne samozřejmě bolel. Je to už tři roky, co mi omrzly. Vždy, když mrzne, připomene se mi ta doba, doba svírající svobody. Okolo ubíhaly stromy a já jsem nehnutě seděl. Osud promítal na postranní okénka mého vozidla iluzi jízdy temnou nocí, zatímco já seděl na chladném betonovém podstavci ve městě zvaném Pardubice. Ztratil jsem rodinu. Rodina mne opustila, protože jsem byl stále těžší. Stahoval jsem ji pod hladinu. Klesal jsem zbytečně pomalu. Když už pro mne v rodině nebylo místo, klesání se zrychlilo.

Žena v hubertusu, která seděla vedle mne, páchla jen nepatrně. Mráz působil takřka hygienicky. Nemiloval jsem tu ženu. Vlastně jsem ji ani neznal. Spojovala nás plastová láhev se šroubovacím uzávěrem. V lahvi byl lék pro nás. Bylo třeba jej užívat často, nebo alespoň pravidelně. Žena asi usnula, protože mlčela. Buď usnula nebo zemřela. Ať tak nebo tak, znamenalo to, že zbytek lahve již není potřeba dělit dvěma. Nebyl jsem dobrý počtář. Jakékoliv dělení mne obtěžovalo. Nepoužívali jsme sklenky na víno. Přelévat tekutinu z jedné nádoby do druhé a posléze ještě do svých útrob bylo z našeho pohledu snobské. Smysluplná byla pouze poslední část. Tekutina patřila do žaludku. Čím dříve se tam dostala, tím dříve mohla začít působit.

Když se to vezme kolem a kolem, život mi nikdy nepřipadal nijak výjimečně zábavný. Od chvíle kdy mi bylo osmnáct a stál jsem se žiletkou před zrcadlem s onou otázkou - být či nebýt, uběhlo již mnoho dní. Dnes bych možná řekl nebýt. Ale co kdyby se to mělo už za chvíli změnit? Co kdyby se mohlo v životě přihodit něco, co by běh věcí zvrátilo? Co kdybych dostal svou vlastní šanci? Tu první jsem prohrál, ale co když je skutečně bůh? Co když je skutečně milosrdný? A co když má skutečně nekonečnou lásku i pro mne? Třeba jsou ty sračky, co se jimi teď brodím, jen posledním úsekem před cílovou rovinkou, něco jako Velký Taxisův příkop, Irská lavice, Hadí příkop, Velký vodní příkop, Velký anglický skok, Zahrádky.....někde tam přece musí být za tím vším cíl. Nějaký předěl s jásajícími diváky.

Pro tuto chvíli bylo mým cílem pomocí tekutiny z plastové lahve docílit určité hladiny vyrovnanosti, která by mne mohla ukotvit na tomto světě, obměkčit mé okoralé srdce, zvlhčit bolavě suché oči...

Dopil jsem polosladkou břečku a zadržel dech, abych ji nevyzvrátil na spící ženu. Aby víno účinkovalo, bylo třeba jej vypít velmi rychle. Čím rychleji, tím lépe. Po chvíli, když opadla nevolnost, ucítil jsem malé zlaté prasátko ve svém žaludku. Podíval jsem se na oblohu. Byl úplněk. Na temné obloze byla tlustá stříbřitá čára. Podíval jsem se trochu pozorněji. Kývání svého těla jsem zastavit nemohl, přesto jsem rozpoznal, že je to stopa, kterou zanechává za sebou vojenský letoun. Mají tu někde blízko základnu. Kreslí tu čáru na oblohu snad pro mne? Postavil jsem se na vratké nohy a zíral se zvrácenou hlavou nahoru. Čára za letounem získávala na tloušťce, ale zároveň se jakoby rozplývala do stran. Přesto se její částečky ve svitu měsíce třpytily.

Pohlédl jsem na spící ženu. Možná ve skutečnosti nespí. Možná zemřela, tady v Pardubicích dodýchala svou zbytečnou přítomnost, a ta čára na obloze, je čára jenom pro mne. Ta čára rozdělila oblohu na dvě části. Levá strana je temnější než pravá, která nezištně nabízí stříbřité měsíční oko. Jakoby na jedné straně vládla naděje světla, která není nikdy možná bez souhlasu temné noci. Jedno podmiňuje druhé, ač se zdá, že stále směřujeme z temna ke světlu. Možná stačí udělat jenom jeden krok. Přestoupit tu čáru. Z temné části do té světlejší. Smýt temnou hrůzu bezmoci a vstoupit do toho nového rána, toho, které ještě nikdy nenastalo, ve kterém jsou všechny naše naděje a očekávání sečteny a předloženy ve svém výsledku. Co pro to mohu udělat? Mohu udělat ten krok sám? Je v tom chtění má vůle? Je v tom síla mého rozhodnutí? Je v tom bolavě krátký okamžik volby?

Znovu jsem pohlédl na ženu v hubertusu. Špinavý šátek s ocelově šedými šmouhami vlasů se ztrácel v temné noci.

"Musím vypadnout", zamumlal jsem. „Teď hned!“

Dobrá. To není pro začátek špatné. Uvažoval jsem v duchu a klopýtavě jsem se vydal vrávoravým krokem k nádraží. Měl jsem prázdné kapsy a žaludek na vodě. Víno se mi hrnulo do krku a já cítil jeho palčivě ostrou pachuť.

Musím se přiznat, že dost dlouho jsem alkohol považoval za něco vzdáleného, co se mne netýká. Když jsem v patnácti letech zůstal sám na internátu a v srdci jsem cítil prázdnotu jako po vytrženém zubu, byl to alkohol a cigarety, co mi pomohlo získat ztracenou rovnováhu. Kominický učeň, podivně osamocený v milionovém městě. Pivo a cigarety nahradily rodičovskou lásku. Byla to výhodná výměna. Obě drogy jsem si mohl ze svého kapesného dopřát. Co jsem si nemohl dopřát, byla přítomnost mé matky, nebo mého otce. Ačkoliv jsem se za nimi stále vracel, doopravdy jsem se již nikdy nevrátil. Něco ve mě umřelo. Nebyl okolo mne nikdo, kdo by mi byl blízký. Byli okolo ale lidé, se kterými jsem mohl jít na pivo a o přestávce vykouřit hladovou cigaretu. Být pánem svých nálad, svých pocitů. Po několika pivech jsem zvracel. Zkoušel jsem pojídat před pitím sádlo, abych udržel větší než malé množství piva, ale výsledky nebyly uspokojivé. Jediná cesta k nezvratnému žaludku vedla, jako ve všem ostatním, přes tvrdý trénink.

"Podle mne to chce každý den vypít alespoň jedno pivo." Prohlásil jeden starší kamarád, mající s pivem větší zkušenosti, než já. Od té doby jsem se snažil vypít každý den alespoň jedno pivo. Bylo pro mne důležité být připraven. Byla to zkouška síly. Počet vypitých piv byl stupeň zralosti. Alespoň v tom světě, ve kterém jsem žil.

Došel jsem k rohu budovy Tesco a napadlo mne, že bych se mohl vymočit do temného zákoutí, kde se ukrývaly kontejnery s odpadem. Měl jsem na sobě mnoho různého oblečení. Tepláky i kalhoty, vlastně cokoliv, co jsem na sebe mohl obléci, jsem také oblékl. Pohyb v takovém oděvu byl komplikovaný a vykonání potřeby se stávalo namáhavým výkonem, avšak nebylo zbytí. Okolo tančil svůj neklidný tanec tichý mráz.

Jen se pořádně podívejte. Nebyl jsem tam uvnitř za těmi okny, před obrazovkou pomrkávající do ztemnělého pokoje, s lahví Denis d´Or na stole a na plátky pokrájeným sýrem Appenzeller , vějířovitě rozprostřeným na dosah ruky. Byl jsem venku, v páchnoucím rohu nesmyslného a ošklivého města a močil jsem na stěnu obchodního domu; protože na nádraží bych musel za pisoár platit.

Obrátil jsem se a vykročil, ale moje noha o něco zavadila a já jsem okamžitě padl tváří na chladný asfalt. Udeřil jsem se tvrdě do sanice. Byl jsem opilý, takže mne to příliš nebolelo. Patřilo to k mému životu. Otupěle jsem se okolo sebe rozhlížel. Hleděl jsem na temnou hmotu, o kterou jsem zakopl. Vypadalo to jako člověk. Nechápavě jsem hleděl na tu nehybnou postavu. Proč tu proboha leží? Od lampy z ulice k postavě na zemi dopadalo slabé světlo. Začal jsem rozeznávat šaty. Byl to nějaký oblek, takže se jednalo o muže. Do tváře mu nebylo vidět. Ale došlo mi, že to není druh ve zbrani. Nebyl tak cítit. Šířila se okolo něho naopak slabá vůně parfému. Neobratně jsem mu prohledal kapsy. V náprsní kapse saka měl koženou tašku s doklady. Taška měla na sobě vytlačený nějaký nápis, cítil jsem ho pod promrzlými bříšky prstů, ale ve tmě jsem jej nepřečetl. Strčil jsem si tašku do kapsy bundy a pokusil se zvednout. Na zemi se cosi zatřpytilo. Nebylo to na zemi. Bylo to na jeho ruce. Poklekl jsem znovu vedle muže a vzal jeho ruku do dlaní. Nebyla teplá, ale nebyla ještě ani ztuhlá. Na prsteníku té ruky byl zlatý prsten s kamenem. Možná to byl diamant. Nevyznal jsem se v tom, ale prsten se mi líbil. Kámen byl zasazen do hadí hlavy a odrážel světlo z lucerny od silnice jasným paprskem. Stáhl jsem prsten a spustil jej do kapsy u kalhot.

Zdálo se mi, jako bych trochu vystřízlivěl. Nevěděl jsem, jestli ten člověk žije nebo ne, ale bylo mi to jedno. Jsem přeci nikdo. Nemusel jsem tudy dnes jít. Nemusel jsem tady močit, vůbec bych o tom chlapovi nevěděl. Vlastně o něm vůbec nic nevím. Pohlédl jsem na nehybnou postavu ležící na zemi. Chtěl jsem zpátky. Chtěl jsem to, co mi osud ukradl. Chtěl jsem si sáhnout na kolo dharmy. Chtěl jsem udělat svůj rozhodující krok. Měl jsem na něj právo. Nebyli tu žádní soudci, nikdo nikde netleskal, nikdo neplakal. Moje rozhodnutí byla vždy jen v mé kompetenci. Je čas převzít zodpovědnost za své činy. Chtěl jsem prostě na druhou půlku nekonečné noční oblohy. Napadlo mne, že být mrtvý je možná lepší než tu postávat uprostřed noci v perníkovém městě. Je to jen spánek. Věčný klidný spánek. Mohl jsem být na jeho místě. A jednou určitě budu. Ne však teď, ne v tuhle chvíli.

Cítil jsem lezavý mráz, ale na nádraží už to nebylo daleko. A třeba v té tašce budou nějaké peníze. Taky bych mohl prodat ten prsten. Potřebuji své peníze. Myslím, že peníze by mi mohly pomoci překročit tu čáru. Chtěl jsem blíž k tomu stříbrnému oku. Bylo tu zima a tmavo, v téhle části noční oblohy.

Obloha pomalu světlala. Odbočil jsem k benzínové pumpě, která stála hladově u silnice. Osamělé stojany lhostejně trčely do mrazivého svítání, s hadicemi jako svinuté choboty spících chrličů. Vystoupil jsem z vozu. Jen v saku a prostovlasý jsem spojil vozidlo se stojanem nepoddajnou hadicí a schoulený čekal, až pohonná hmota naplní plechovou nádržku mého vozu. Uvnitř stála za pokladnou mladá dívka s nevýrazným, lhostejným obličejem své generace a mateřským znaménkem na horním rtu. Vlasy ji trčely do stran a měly barvu zetlelých jablek. Vytáhl jsem koženou tašku s vytlačeným nápisem na hřbetu a vyjmul kreditní kartu. Podal jsem ji dívce a usmál se při tom do jejích vodnatých očí. Rádio hrálo bezzubou hudbu běžného dne a mě čekal dobrý obchod. Když jsem si bral od dívky svou platební kartu, podívala se na můj prsten.

"Tady je smlouva. Určitě budete spokojeni. Moji zákazníci jsou vesměs všichni velmi spokojeni." Usmál jsem se na muže za stolem a přesunul jsem k němu obálku se smlouvou a pětitisícovou bankovkou. Muž se jmenoval ing.Petroci, měl na sobě hnědý oblek, modrou košili se zašedlým límečkem a kravatu barvy bordó. Mastné vlasy mu překrývaly uši a tvořily okolo nich nezbedné spirálky, které připomínaly mimozemská elektronická zařízení. Byl cítit levnou vodou po holení a řekl bych, že měl v šuplíku láhev tvrdého alkoholu. Pracoval v tomto velkém podniku na nepříliš významném místě a jeho život neměl velké opodstatnění. Jeho žena byla hloupá cuchta, co tráví večery s televizní obrazovkou a čte si v Blesku o svých celebritách. On má na stole položenou knihu Reader's Digest a občas do ní nahlédne. Možná má vlastní vinotéku. Ale tak to být nemuselo. Nebo to tak možná bylo, ale mě to bylo jedno.

"Jak říkám, na takové zakázky děláme samozřejmě výběrová řízení, ale myslím, že by vše mohlo dopadnout dobře." Růžek bankovky z obálky nepatrně vykukoval na muže s kravatou v bordó a tvářil se velmi vstřícně.

Většinou to dopadá dobře. Těm panákům je jedno, kdo jim vydá potvrzení. Proč bych to neměl být zrovna já?

Rudé slunce tonulo kdesi na obzoru, ve voze bylo příjemné teplo a hudba Afro Celt rezonovala sevřeným prostorem mého automobilu. Byla to úspěšná mise. Další úspěšná mise. Podepsal jsem mnoho nových smluv. Nová doba si žádá nové postupy. Kotle mají povinné revize na emise. Každé dva roky si každý podnik, který je používá, musí nechat změřit emise. Není důvod, proč bych je nemohl provádět já. Bylo potřeba jen investovat do měřícího zařízení. Ani jsem nemusel po každé tahat měřící přístroj z kufříku ven. Stačilo vypsat fakturu. Zkrátka jsem měl štěstí. Sáhl jsem si na levou náprsní kapsu. Byla tam. Stále tam byla. Už třetí rok. Kožená taška s nápisem "Periculum". Nápis byl vytlačen na hřbetu. Neznal jsem tu značku. Ale nezajímala mne značka. Zajímal mne obsah. Dvacet tisíc, které byly v té kožené tašce, když jsem ji našel, mi pomohlo do začátku. Někdy stačí jen málo. Jen chuť. Nebo snad síla. Odhodlání překročit čáru.

Choustníkovo Hradiště. Spatřil jsem po levé straně budovu kostelu a pod ním hřbitovní kříže okolo zdiva. Na pravo svítil neonový nápis motorestu. Otočil jsem volant a do oka mi bleskl odraz mého prstenu, prstenu s hadí hlavou. Ten prsten mi vždy připomněl stranu, na které stojím. Předtím a potom. Temná a světlá strana.

Zajel jsem na parkoviště a vypnul motor. Chvíli jsem jen tak seděl a vychutnával přítomný okamžik. Nebýt v minulosti ani v budoucnosti. Být teď a tady. Ozvala se rána do střechy vozu. Trhl jsem sebou. Okolo vozu procházeli dva muži. Trochu se kymáceli. Jeden z nich asi uhodil do střechy pěstí. Vstoupili do motorestu. Opilci. Obyčejní opilci. Sáhl jsem po klíčku v zapalování. Chtěl jsem otočit a nastartovat. Chtěl jsem pryč. To je jen prázdná emoce, pomyslel jsem si. Zvládneš to. Cítil jsem, jak moje síla a vůle nastoluje ztracenou rovnováhu. Cítil jsem, jak řídím svůj život. Vyjmul jsem klíček ze zapalování a vystoupil jsem z vozu na parkoviště, poseté tmavými záplatami asfaltu. Dnes je můj vítězný den.

Zamkl jsem vůz a vstoupil do dveří motorestu. Uvnitř byly stoly pokryty zelenými ubrusy Pivovaru Bernard. Za výčepním pultem, nad nímž zářila reklamní cedule, pivovaru stál holohlavý muž s bradkou. Jeho lebka odrážela nazelenalé světlo z cedule a jeho pohled se mne lačně dotýkal. Ucítil jsem vůni smaženého řízku. Jako zpěv sirén. Pach škvařícího se oleje a pivní výpary. Krásná kombinace, která mne nutila zůstat a něco si objednat. Napravo ode dveří seděl muž se ženou. Muž měl na sobě světlou košili a svetr bez rukávů, zatímco žena měla hnědý kalhotový kostým. Na hlavě měla trvalou, v uších stříbrné kruhy a malíček levé ruky ji trčel mírně nahoru. Měla na něm obrovský růžový nehet. Asi nějací obchodní zástupci. Sluhové se služebními vozy a výkonnostními odměnami. Nenávidí svoji práci a milují své peníze. Servírka jim právě na stůl pokládala velké, elipsovité talíře s řízky a americkými bramborami. Vypadalo to velice pěkně. Dostal jsem hlad. Usadil jsem se k oknu, tak abych viděl na svůj vůz. Mléčná lampa u parkoviště se matně odrážela od jeho střechy. Kdesi za mnou, v rohu jídelny seděli muži, které jsem potkal venku. Seděla u nich také nějaká stará žena, která vypadal poněkud omšele. Možná spala, nebo byla jen opilá. Měla na sobě hubertus a z pod flekatého bavlněného šátku ji vykukovaly trsy stříbřitých vlasů. Znal jsem ty ztracené postavy, mrtvě se potácející mezi lidmi.

Nechal jsem si přinést čaj a objednal si něco smaženého. Měl jsem rád tu vůni smaženého jídla.

Usrkl jsem vřelého čaje a s úsměvem si na prstu otočil prsten s hadí hlavou. Pohled mi padl na plakát, který visel na stěně naproti mě. Bylo tam moře. Písčitá pláž a v popředí hezká maminka s malým chlapcem. Cestovní kancelář slibovala zážitky ve vlnách modrého Jadranu. Vytanula mi vzpomínka na dávnou dobu. Jako bych nahlížel do cizích vzpomínek. Z počátku se zdály mírně potrhané, jakoby vybledlé. Byla tam moje rodina, malé děti, stan u moře na ostrovu Rab. Děti a žena jdou k moři, zatímco já si čtu knihu a popíjím trpké a krvavé víno. Vzpomínka se vyjasňuje, rodinka přichází zpátky, chlapec pláče a žena mi sděluje, že jim někdo ukradl potápěčské náčiní, brýle a šnorchl. Usmívám se a vedu je všechny zpět. Jsem mírně opilý, vyrovnaný, spokojený, v ruce držím chlapcův kyblíček na písek, je v něm voda. Kráčíme zpět na pláž a já dětem ukazuji, jak je hladina v kyblíčku rovná. Vysvětluji jim, jak při naklánění kyblíčku na jedné straně voda ubývá a na druhé přibývá. Nikam se neztrácí.

„Ani vaše brýle a šnorchl se neztrácí. Nic se neztrácí. Jen se ten kyblík naklání. Jednou sem, pak zas sem, nelze něco vzít, nelze to dát. Za chvíli je to zpět.“

Věděl jsem, že brýle jsou zde. Šli jsme po pláži, z moře vybíhají dvě cizí děti s naším vybavením. S úsměvem k nim vyrazím, děti a manželka jsou mi v patách.

"Dobrý den, omylem jste si vzali naše brýle," usmívám se na rodiče. Jsou to Češi. Rozumí mi. Nic neříkají, jsou zaraženi. Beru si brýle a šnorchly, otáčím se, vidím že žena je rozezlena, vidím že chce svojí zlostí potřísnit viníky i rozpálený písek. Chce vychýlit hladinu v kyblíčku. Ale ona se vrátí, čím více ji vychýlí, tím prudší bude ten návrat. Uklidňuji ji a táhnu ji zpět. Okolo je moře, stín stromů, písek, vůně krémů. A smažených hranolků.

Napiji se čaje a vložím si sousto do úst. Cítím podivný smutek. Hladina byla vychýlena. Ale vrací se zpět. Přišel jsem o rodinu, přišel jsem takřka o vše. Ale hladina se vrací. Uzavřel jsem mnoho zakázek. Jistě, nebylo to zadarmo, ale tato investice se bohatě vrací. Je čas, abych začal stavět dům. Usmál jsem se na ženu na plakátu. Ano, najdu si mladou dívku. Vytáhl jsem koženou tašku s vytlačeným názvem a zaplatil. Muž s bradkou si mne zvědavě prohlížel. Jakoby na něco čekal, jakoby mi chtěl snad něco říci.

Vyšel jsem směrem na toalety. Chodba vedla kamsi dozadu. Prošel jsem okolo nedovřených dveří na dvorek. Na konci chodby byly dveře s panáčkem, který močí. Vzal jsem za kliku, ale bylo zavřeno. Hned vedle byly toalety pro ženy. Byly však také zamčeny. Pustil jsem ulepenou kliku a všiml si cedulky z kusu nějaké papírové krabice, na které bylo zelenou pastelkou napsáno: "Klíč od záchodu ve výčepu!" Pocítil jsem nechuť, mírný tlak v žaludku a pak jsem si říhl. Otočil jsem se a vydal se zpět k výčepu. Boty mi cvakaly na dlaždicích a rezonovaly dlouhou mrtvou chodbou. Když jsem míjel dveře na dvorek, jimiž profukoval mrazivý vzduch, napadlo mne, že bych se mohl vymočit venku. Připadalo mi ponižující, běhat tu s klíčem od záchodu jak nějaký cucák.

Obloha byla temná. Hvězdy svítily, ale měsíc nebyl vidět. I dvorek tonul v přítmí, jen napravo ze tmy vykukovalo několikero popelnic. Znovu jsem si říhl a tentokrát jsem ucítil v krku palčivou pachuť vína. Udivilo mne to. Pil jsem přeci jen čaj. Přešel jsem k páchnoucím popelnicím a ulevil si. Chtěl jsem si právě zapnout poklopec u kalhot, když mi kdosi zezadu roztříštil lebku a já jsem se sesunul mezi pomočené popelnice.

Kdybych ještě žil, mohl bych vidět tu ruku. Byla to špinavá ruka. Měla silné, buřtíkovité prsty, které měly okolo kloubů nahrnutu vrásčitou kůži a na mezičláncích prstů se třásly temné chloupky. Špinavé nehty přečnívaly kůži rozpraskaných prstů a na koncích byly mírně nafialovělé. Ta ruka se pomalu sunula po mé hrudi, do mé náprsní kapsy a uchopila moji koženou tašku s vytlačeným nápisem. Kdybych ještě žil, mohl bych cítit, že můj prsten s hadí hlavou mi je z ruky pomalu stahován. Jako když voda odchází po koupeli, opouštěl mne prsten i kožená taška. Kdybych ještě žil, mohl jsem ten pocit cítit. Kdybych ještě alespoň trochu žil, možná se mi mohl v hlavě promítnout celý můj život. Možná jsem mohl nahlédnout do řešení, spatřit správný postup, vidět do všech karet, které byly ve hře. Ale já jsem tou dobou už nežil. Ani trochu.

5.2.2007 Janské Lázně

Reprezentuji

Úsměvný je svět "reálného života". Občas do něj zběžně nahlédnu.
Zdá se, že je nám třeba renty pro sportovce, píší deníky. Dvacet tisíc měsíčně na přilepšenou pro bývalé reprezentanty. Pokud měli to štěstí a získali jako reprezentanti medaili.

Chápu že jsou lidé, kteří rádi sportují. Chápu že jsou jiní lidé, kteří na to koukají. Myslím že jsou lidé, kteří sledují jiné lidi, jak tito lyžují, běhají, nebo třeba souloží. Nic proti tomu. Nemyslím že je ale rozumné, aby část z mých daní byla věnována bývalým reprezentantům. Chápu pokud je část mých daní obecně věnována sportu. Je lepší když lidé sportují, než když se perou, nebo vraždí. Agresivita musí z těla ven. Nicméně znáte to, bližší košile než kabát. Moje drahá lékařka má zhruba stodvacet až stotřicet korun na hodinu. Na víc nejsou peníze. Říkají to pojišťovny, ministři, předsedové vlád. Říkají to všichni. Moje žena musí chodit do služeb. Děti rostou, musíte jim kupovat oblečení, musíte jim vařit jídlo. Musíte platit nájem. Chtěli byste koupit dětem počítač, ale není to možné. Jste kdesi dole na žebříčku potřebnosti. Potřebni jsou sportovci, zejména pak reprezentanti, neboť je na ně možné hledět s hrdostí a slzou v oku na obrazovce. Je možno v restauracích, třeba u zlatavého moku rokovat o tom, jací jsou ti naši kluci zlatí pašáci.

Já a moje žena nechodíme do restaurací. Nemůžeme si to dovolit. Kupujeme potraviny v Plusu a Kauflandu. Doma z nich vytváříme uměřené obrazy tvořivé rozmanitosti. Naše nákupy jsou bolestivé. Krvácíme při nich. Ale možná by nám krvácení zastavila večerní obrazovka. Možná by nás pozorování sportujících bytostí přivedlo na jiné myšlenky. Konec konců, život není jen o těch penězích. Asi si více nezasloužíme. Pokud to tak je, určitě je to tak správně.
Stejně jsem ale zvědavý, jestli ti naši reprezentanti dostanou svoji rentu. A co dalšího se ještě zrodí v hlavách "našich zastupitelů." Naši zastupitelé. Reprezentanti naší vlasti. Vlast. Zem. Člověk.
Tuším že až se konečně zbavíme těch národnostních nesmyslů, tuším že až se zbavíme ví té nacionalistické veteše a staneme se prostě jenom lidmi, přiletí mimozemšťané a bude zase zapotřebí reprezentovat (pro změnu) lidi. Předpokládám, že mimozemšťané a lidé budou hrát fotbal nebo provádět jinou kultivovanou formu boje a že budeme fandit našim reprezentantům.
"Do toho! Nandejte jim to klucíí!" Lidé budou vzrušeně posedávat u obrazovek, budou mít vlhké dlaně a možná že za temným oknem padne vločka do bláta pod našim ledovým parapetem.

Venku je stále ještě sníh. Okolo jsou mlčenlivé lesy. Stromy nepohnutě stojí a čekají. Jak daleko je z tohoto světa do toho světa "reálného"? Natočím si sklenici vody a pomalu upíjím. Reprezentuji jen sám sebe. Zatím nevím na jakém se umístím místě. Ještě je čas. Ještě je tak mnoho času...