Záhada svobodné vůle

Čím hlouběji vědci nahlížejí do tajemství lidského mozku, tím více pochybují o tom, že jsme pány svých rozhodnutí. Překvapivé poznatky z nás rozhodně nemusí dělat bezvýznamná zrnka písku v rukou osudu. Na pořadu dne je spíše nutnost znovu promyslet lidskou přirozenost a vše, co z ní vyplývá.


Nemůžeme se zmýlit, když si myslíme, že právě teď dočítáte první větu článku o svobodné vůli člověka. Rozhodli jste se číst dál, jinak byste se právě neblížili k závěru druhé věty. Váš zájem podle všeho vzbudil i očekávaný obsah třetí věty, proto jste také svým očím dovolili, aby teď klouzaly k tečce na jejím konci. Čtete, vnímáte a rozhodujete se, co uděláte vzápětí.

Zároveň si ale během toho všeho trochu lžete do kapsy. Vědci zabývající se činností mozku už několik desítek let tuší, že naše představy o způsobu, jímž vnímáme a řídíme své vlastní chování, narážejí na určité nesrovnalosti. Podle nich vaše oči uprostřed této věty právě začínají číst větu následující. Jsou v textu zkrátka dál, než si myslíte. Rozdíl nebude velký, většina zkoumání se pohybuje v řádech milisekund, jsou však vědci, kterým měření vycházejí na celé sekundy. I kdyby byl ale rozdíl nepatrný, pokud existuje, vyplývají z něj vážné důsledky.

Člověk přirozeně věří, že je nadán svobodnou vůlí. Díky ní o sobě rozhoduje, je odpovědný za svoje činy, předpokládá svobodné rozhodování u lidí ve svém okolí a podle něj je také posuzuje. Na tomto předpokladu stojí právní systém, ekonomické teorie, morálka a koneckonců i celý slavný demokratický kapitalismus, jehož koncept by bez nezávislého rozhodování jednotlivců začal postrádat smysl. Hranice svobodného uvažování jsou ale současně atakovány ze všech stran. U soudů se díky pokroku vědy stále častěji objevují odborníci, kteří dokážou konkrétní projevy asociálního chování vysvětlit poukazem na poškození tkáně na příslušných místech mozku, politici začínající pracovat s výsledky behaviorální ekonomie, jež zohledňuje i předvídatelné projevy iracionálního chování, předvolební kampaně mají dávno ve svém rejstříku kromě běžné argumentace také cílevědomou práci s emocemi voličů. To všechno jsou však v podstatě marginální půtky na hranicích nezpochybnitelné říše svobodné vůle, bez níž si lidskou existenci neumíme představit.

Výše zmíněný příklad „čtení napřed“ je ovšem projevem mnohem napínavější hry. Ve vědecké obci se dnes rozšířil názor, že člověk nežije plně v přítomnosti, ale vnímá ji s jistým zpožděním, podobně jako když televizní přímý přenos proudí na obrazovky domácností s několikasekundovou prodlevou, aby do něj bylo možné v případě potřeby vstoupit. Takové zjištění by nás však stavělo do role pouhých svědků vlastního života a bouralo by představu, že máme běžné rozhodování ve vlastních rukou. Logicky pak naskočí otázka, čí ruce tedy naše kroky řídí a zda jsme opravdu nuceni tuto prastarou otázku díky novým vědeckým poznatkům zcela vážně otevřít znovu.


To snad ne?

V sedmdesátých letech minulého století nechával americký fyziolog Benjamin Libet v rámci svých experimentů usednout ke stolu řadu zkoumaných lidí a žádal je, aby zmáčkli tlačítko na stole, kdykoli se jim zamane. Zároveň jim na hlavu umístil elektrody měřící aktivitu mozkové kůry a na paže další elektrody monitorující činnost svalů. Před „pokusnými králíky“ stál speciálně upravený přístroj (osciloskop) s displejem, po němž v kruhu běhal bod. Lidé měli po zmáčknutí tlačítka ještě oznámit vědci polohu bodu v okamžiku, kdy se pro stisk rozhodli. Elektrody měřily, jak rychle na rozhodnutí zareaguje mozek a jak rychle přenese rozhodnutí do svalů.

Výsledky byly více než podivuhodné, události se totiž vyvíjely v jiném pořadí, než by člověk očekával. Podle Libetových záznamů se ze všeho nejdříve aktivoval mozek, zhruba 300 milisekund poté si člověk uvědomil, že hodlá zmáčknout tlačítko přístroje, a o dalších 200 milisekund ho skutečně zmáčkl. Mezi akcí v mozku a činností paže tak uběhlo zhruba půl vteřiny, více než polovinu tohoto času ovšem člověk netušil, že se chystá něco udělat.

Běžná intuitivní představa člověka o vlastním fungování vypadá trochu jinak. Naše svobodná vůle v ní obrazně řečeno funguje jako odpovědný vedoucí, na jehož příkaz se v jeho kanceláři – mozku – odehrávají příslušné děje. Vedoucí rozhodne, že si dá k snídani kávu, a úředníci, tedy jednotlivá mozková centra, mozkové buňky a celý nesmírně složitý nervový systém, se na základě tohoto příkazu pustí do díla. Libetovy výsledky stavěly takovou představu na hlavu, protože obracely pořadí událostí – mozek se podle všeho chystal k akci v okamžiku, kdy se jeho nositel ještě k ničemu vědomě nerozhodl, „úředníci“ tedy již na věci iniciativně pracovali a „vedoucí“ nebyl o ničem informován. Takové zjištění by každého šéfa vedlo k nepříjemné otázce: poslouchají jeho úředníci příkazy někoho jiného, nebo se jaksi „řídí sami“ a jeho přítomnost je spíše symbolická či reprezentační?

Výsledky experimentu vzbudily patřičný zájem a také pochopitelný instinktivní odpor. Kdyby člověk jenom připustil, že není původcem svých rozhodnutí, byl by ještě za něco odpovědný? Jak by byla vlastně uspořádána lidská společnost? Jak bychom chápali sami sebe, na čem bychom zakládali lidskou důstojnost? Nejde přitom o teoretické otázky.

Americká sociální psycholožka Kathleen Vohsová a její kolega Jonathan Schooler nedávno zkoumali, jak jejich studenti reagují na sdělení, že činnost lidské mysli je podmíněna silami, jež nemohou kontrolovat. Když si studenti přečetli příslušné pojednání, dostali za úkol vyřešit matematický test připravený tak, aby vědci poznali, jak moc se studenti pokoušeli podvádět. Ve srovnání s jinou skupinou, která si pasáž o předurčenosti lidské mysli před testem číst nemusela, bylo zhroucení pracovní morálky zcela očividné: „determinovaní“ studenti systematicky fixlovali jako o život. Vědci si výsledek vysvětlují tak, že „popření svobodné vůle poskytuje zřejmě definitivní záminku k tomu, abychom se chovali, jak se nám zachce“.

Něco takového většina z nás tuší a i to zřejmě přispělo k tomu, že původní Libetovy experimenty se ocitly pod palbou kritiky. Zpochybňována byla celá metoda experimentu, kdy se vedle sebe staví objektivní měření mozkové činnosti se subjektivním hlášením zkoumaného člověka, stejně tak nebylo jasné, jak daleko je možné zajít v interpretaci tak jednoduché činnosti, jakou je mačkání tlačítka v laboratoři. Libetovy pokusy ještě na zásadní změnu pohledu na člověka nestačily, v zaběhaných představách se však objevila trhlina a ta se od té doby jenom rozšiřuje.


Bez legrace

V roce 2012 se dokonce zdá, že Benjamin Libet byl pravdě blíže, než si zaskočení kritici byli ochotni připustit. Vědci dostali k dispozici lepší techniku, především zobrazovací metodu funkční magnetické rezonance schopnou snímat činnost mozku celoplošně v přímém přenosu, zdokonalily se také operační techniky umožňující proniknout hluboko do nitra mozkové tkáně a sledovat její činnost s podivuhodnou přesností. Jak se další výzkumy hromadí, je čím dál jasnější, že ve sledu událostí skutečně něco nehraje.

Německý vědec John-Dylan Haynes provedl s novou výbavou v roce 2007 v Berlíně výzkumy podobné Libetovým a zjistil, že mozková aktivita může předcházet vědomé rozhodnutí o celé vteřiny. Jeho tým dokonce dokázal s předstihem až deseti sekund předvídat, zda subjekt stiskne levé, nebo pravé tlačítko – dosažená šedesátiprocentní úspěšnost není sice nijak oslnivá, pohybuje se ale nad běžnou statistickou pravděpodobností.

Tady už přestává legrace a příběh zdaleka není u konce. Loni americko-izraelský chirurg a neurovědec Itzhak Fried zveřejnil výsledky dalších výzkumů, při nichž byly implantovány elektrody hluboko do mozků pacientů nemocných epilepsií a mozkovou činnost tak bylo možné měřit až na úrovni jednotlivých neuronů. I tady se ukázalo, že mozek pracoval již vteřinu a půl před tím, než zkoumaný člověk učinil vědomé rozhodnutí, a 700 milisekund před rozhodnutím už vědci dokázali s osmdesátiprocentní pravděpodobností předvídat, jak se rozhodne.

Samotní vědci se se svými zjištěními nepotýkají snadno. „Upřímně řečeno je pro mě obtížné se s tím vyrovnat. Jak si mohu myslet, že mám svobodnou vůli, když nevím, kdy k rozhodnutí došlo ani jaké bylo?“ citoval třeba vědecký časopis Nature zmíněného Johna-Dylana Haynese, kterému prý vlastní výzkumy zásadně změnily pohled na život. „Myslíme si, že se sami rozhodujeme, ale není to pravda,“ komentuje poslední vývoj v neurovědách jiný vědec, Američan Patrick Haggard. V každém případě se běžným postojem ve vědeckých kruzích stává zjištění, že – slovy neurovědce a filozofa Sama Harrise – „v určitou chvíli před tím, než si uvědomíte, co hodláte udělat, tedy v čase, kdy se vám subjektivně zdá, že máte absolutní svobodu zachovat se, jak se vám zachce, váš mozek již rozhodl, a vy si tohoto ,rozhodnutí‘ teprve zpětně začnete být vědomi a uvěříte, že jste jej učinili vy“.


V kruhu

Lidstvo už bylo několikrát v situaci, kdy muselo zásadně přehodnotit svůj pohled na okolní svět i na sebe sama. Člověk býval ve svých představách středem vesmíru, prostor, jejž považoval za „svět“, nepřesahoval oblast, kterou dnešní moderní Zápaďan běžně pokryje cestou na dovolenou, a vesmír byl klenbou zavěšenou kousek nad krajinou. Úpravy takových představ byly vždy bolestivé a psychologicky náročné, občas kvůli nim ostatně hořely hranice i s nositeli smělých nových myšlenek.

Věda má v každém případě tendenci lidskou bytost ponižovat a srážet z jejího piedestalu. Nejenže zjistila, že nežije v obci, jež je středem malého světa osídleného už pouze barbary, planeta Země nakonec není ani ve středu malého vesmíru, vesmír sám je naopak nepředstavitelně obrovský a celá sluneční soustava jen nicotným uskupením na okraji jedné z miliard jeho galaxií, a podle posledních představ některých vědců je dokonce možná celý vesmír zase jenom pouze nickou v obrovské soustavě jiných vesmírů. Sám člověk se pak z centra všeho stvoření neochotně proměnil ve výsledek přirozené evoluce a degradoval „pouze“ na nejpokročilejšího mezi živočichy na této bezvýznamné planetě.

V tomto kontextu by další úder, odebrání nebo oslabení rozhodovací schopnosti tvora jménem homo sapiens nebylo úplně nečekané, dokonce se může spíše zdát absurdní představa, že by člověk nemusel podléhat obrovským silám, jimž je vystaven, a zachovával by si uvnitř té vší kosmické složitosti ničemu nepodřazenou svobodu v rozhodování.

I samotná otázka svobodné vůle je ostatně problém, který se lidstvu stále vrací. Antičtí Řekové žili vydáni napospas svým lehkomyslným božstvům i osudu (Oidipus by mohl vyprávět) a jedním z motivů vzniku vědy byla právě snaha vnést do chaosu řád. Vědecké vysvětlení však závisí na řetězcích příčin a jejich následků, které všechno dění svazují do složitých propletenců vzájemných závislostí, v nichž je velmi obtížné najít prostor pro aktivitu, jež se neodvíjí od nějaké jiné. Považujeme-li všechno za hmotné, je téměř nemožné najít pro svobodnou vůli nějaký prostor mezi fyzikálními zákony, jež hmotu ovládají, vnímáme-li svět jako kombinaci hmoty a duchovních sil, je zase těžké pochopit, jakým způsobem by se obě složky mohly navzájem ovlivňovat nebo odkud vlastně nehmotná energie pochází (a jestli je tudíž „naše“, nebo zda jsme i v tomto případě pouhé loutky).

V každém případě lidstvo otázku vlastní svobody řeší stále znovu a neuspokojivě. Antická éra končila stoicismem, kdy se za nejvyšší moudro považovala schopnost splynout s nevyhnutelným proudem osudu. Rané křesťanství do této neutěšené krajiny přineslo čerstvý závan svobodné vzpoury, když svým stoupencům nabídlo místo podřízení zákonům lidské společnosti nebo přírody všemu nadřazený zákon Boží lásky. I nové náboženství ale rychle upadlo do sporů, jež s sebou nese konflikt mezi svobodnou vůlí Boha a člověka, a třeba zakladatel reformace Martin Luther dokázal současníkům, kteří věřili, že svobodně zvolený život bez hříchu může nějak vylepšit jejich bilanci v očích Boha, spílat s temperamentem, který byste od teologa možná nečekali.

Zhruba je možné říci, že lidstvo po svobodné vůli vždy toužilo, čím více o ní však uvažovalo, tím více propadalo skepsi. Zároveň dosud vždy našlo nový způsob, jak z pasti Boží vůle, přírodních zákonů nebo vlastní deprese vyklouznout a obhájit původní intuici, že jsme nějak přece jenom pány vlastních osudů. Dnešní situace není úplně jiná, a když již zmíněný neurovědec a temperamentní obrazoborec Sam Harris ve své nedávné knize Free Will (Svobodná vůle) s téměř sadistickým zápalem píše, že „svobodná vůle je iluze, naše rozhodnutí jednoduše nepocházejí z nás a my nejsme svobodní, jak si myslíme“, rozehrává pouze staré téma, které se v dějinách lidského myšlení vynořuje opakovaně. Pod jeho ortel nad svobodnou vůlí by se nepodepsal jenom zástup filozofů od Seneky po Spinozu, ale také třeba Albert Einstein, kterému jinak máme ve zvyku celkem důvěřovat.


Tak proto

Jistou komplikací moderní varianty prastaré diskuse je výše naznačená skutečnost: lidé ještě nikdy neměli k dispozici tak dokonalé technické prostředky ke zkoumání vlastní mysli. Zatímco dříve se o věci v podstatě teoretizovalo, nyní mozek prostřednictvím přístrojů, jež sám vymyslel, nahlíží na sebe sama. Ani to nic nemění na skutečnosti, že se představy o svobodě rozhodování nevzdává snadno.

Dobrým příkladem je třeba americký psycholog Michael Gazzaniga, který původně sám k destrukci zaběhaných představ o lidské mysli značně přispěl. Gazzaniga prováděl experimenty s lidmi, jimž bylo z léčebných důvodů potřeba chirurgicky přerušit spojení mezi levou a pravou mozkovou hemisférou. O těchto pacientech je známo, že mohou vést víceméně normální život, jsou tu však určité anomálie. Řečové a pojmové centrum se totiž nachází pouze v levé hemisféře, takže pravá polovina mozku ztratila přístup k těmto schopnostem. Gazzanigův tým začal zkoumat, jak se mozek s takovou situací vyrovná, tak, že ukazoval pacientům různá slova v různých částech jejich vizuálního pole – mozek totiž běžně zrcadlí levou část pole v pravé hemisféře a naopak. Když se slova objevovala vpravo (levé oko je nevidělo), nebyl podle očekávání žádný rozdíl mezi „normálním“ člověkem a pacientem. Když se ale situace obrátila, pacienti tvrdili, že nic nevidí, přestože zrak měli v pořádku.

Jak se experimenty zpřesňovaly, ukazovalo se, že pacienti předměty ve skutečnosti vidí, ale kvůli přerušenému spojení mezi hemisférami si toho nejsou vědomi. Lékaři jim potom začali klást různé úkoly. Levé části mozku například ukázali slovo hudba a pacient ho přečetl, pravé části ukázali slovo zvon a pacient měl pocit, že nic nevidí. Pak vyšetřovaného požádali, aby z různých obrázků ukázal na to, co před chvílí viděl, a pacient ukázal na zvon.

A právě tady to začíná být hodně zajímavé. Vědci vlastně pacienta donutili, aby udělal něco, čemu nerozuměl – zvon předtím „neviděl“, přesto na něj ale ukázal. Vědci ho tedy požádali, aby své chování vysvětlil. Pacient příliš neváhal: „Inu, když jsem naposledy poslouchal hudbu, venku bylo slyšet zvony.“

Pokud vám takové vysvětlení nepřijde pravděpodobné, nejste sami. Vědci pokusy donekonečna opakovali, až dospěli k objevu mozkového modulu v levé hemisféře, který Gazzaniga nazývá „vykladačem“ (interpreter) a jehož význam podle všeho spočívá ve vytváření srozumitelného vysvětlení dějů, jež se v mysli odehrávají. Mozek není jednolitý orgán, skládá se z mnoha center odpovědných za různé činnosti. „Vykladač“ je tu od toho, aby z dostupných rozptýlených informací vybudoval souvislý příběh, onen „přímý přenos“, který – s jistým zpožděním – považujeme za své vědomí. „Vykladač“ je podle Gazzanigy vlastně oním „já“, s nímž se běžně ztotožňujeme, nebo, vrátíme-li se k našemu původnímu příměru, on je „vedoucím“ kanceláře naší mysli. Jeho pozice je však mnohem slabší, než jsme se původně domnívali, není ostatním pracovníkům nadřazen, pouze od nich dostává informace, a to ještě zdaleka ne tolik, aby se v činnosti úřadu úplně vyznal. Náš „vykladač“ to řeší tak, že si chybějící informace svévolně doplňuje, čímž vytváří poněkud zkreslená hlášení o nás samotných – přesně jak jsme viděli na příkladu onoho pacienta, který si vysvětlení své odpovědi zjevně vymyslel.

Dnes je běžně přijímanou věcí, že zmíněné experimenty pracovaly s extrémní variantou situace, jež je úplně běžná. I „vykladač“ zcela zdravých lidí skládá příběh se zpožděním a z nedostatečného množství informací – kdyby se k němu ze všech částí nervového systému dostávalo úplně všechno, podlehl by totálnímu zahlcení. Tady vzniká podle všeho i samotná iluze svobodné vůle, v okamžiku, kdy se jeden mozkový modul snaží dát smysl činům, jimž dobře nerozumí a které o něco dříve vykonala jiná mozková centra nezávisle na něm. „Lidský vykladač na nás uchystal past. Je autorem naší iluze sebe samých a s ní i představy, že my lidé máme schopnost a svobodnou vůli učinit rozhodnutí o svém vlastním jednání.“ Píše Michael Gazzaniga na jednom místě své knihy Who’s in charge (Kdo je u kormidla).

Americký psycholog je však z podobného zjištění viditelně nesvůj a celou knihu sepsal především proto, aby nějak obhájil další existenci lidské svobody. Z výzkumů pochopil, že popsaná situace dává logiku, pro organismus je vlastně výhodné, když se co nejvíce činností snaží provádět v nevědomém režimu „autopilota“, jenž je mnohem rychlejší a úspornější. Většina z nás si možná pamatuje první jízdu v autoškole a pramínek potu stékající po zádech, když jsme se za obrovského úsilí snažili zkoordinovat celou sérii nepřirozených činností. Fungování člověka je příliš složité na to, aby ho byl schopen vědomě řídit. Tak jako praxe vede řidiče k tomu, že časem nevnímá, co všechno za jízdy automaticky zvládají vykonat jeho čtyři končetiny, zatímco on zaníceně vysvětluje spolujezdci svůj složitý spor s kolegou v práci, evoluce stlačila co největší množství činností do nevědomého automatického modu, který jen zpovzdálí pozorujeme.

Evoluce je tady klíčové slovo, mohlo by se totiž zdát, že hovoříme pouze o jednoduchých motorických činnostech. V této věci neexistuje mezi vědci shoda, mnozí vidí právě v posunu od jednoduchých pohybů ke složitějším procesům naději pro zapojení svobodné vůle, Gazzaniga však naopak zavádí do vysvětlování výzkumy svých kolegů evolučních psychologů a ukazuje, že člověk má ve skutečnosti vrozené (evolucí přenesené) celé vzorce chování až po nejvyšší etické soudy. To na jedné straně jako by definitivně vyřazuje svobodnou vůli ze hry, pro autora knihy je to ale šance.

Někteří vědci se totiž jednoduše smiřují s představou, že svobodná vůle neexistuje, a další odpovědnost za naše jednání nechávají na vnějších silách. Mozek je součástí hmotného vesmíru, podléhá řetězci příčin a důsledků a my nejsme v jejich spleti schopni zpětně vystopovat jejich původ. Zmíněný Sam Harris třeba rovnou upozorňuje, že původ samočinných rozhodnutí svého mozku nezná, a dál situaci neřeší.

Gazzaniga se naopak s něčím podobným smířit nechce. Soustředí se na záchranu pojmu odpovědnosti a komplikovanou argumentací ji přenáší o stupeň výš, na úroveň lidské společnosti. Její pravidla se podle něj vyvinula v evolučním procesu, ona jsou vlastně tím, co dělá člověka člověkem, a dokážou zpětně ovlivňovat fungování mozku. Na otázku, kdo tedy řídí naše kroky, přichází zhruba tato odpověď: Je to evoluční proces, jehož jsme výsledkem, ale také aktivními účastníky.

Možnosti tu jsou

Aniž bychom museli tuto konstrukci dále rozebírat, dostáváme v ní dobrou představu, jakým směrem se zhruba začíná ubírat obrana lidské svobodné vůle. Samotný mozek zjevně funguje jinak, než jsme si představovali, i když je potřeba zdůraznit, že naše poznání je stále velmi omezené. Překvapivé poznatky ale nemusí vést k depresivnímu pocitu bezmoci, kdy za každým naším činem stojí v podstatě nezmapovatelně komplikované síly vesmíru, jež nemáme možnost nijak ovlivnit.

Prekérní situace každopádně rozproudila donedávna podřimující dialog mezi filozofy, teology a neurovědci. Ve Spojených státech například od roku 2010 běží projekt Velké otázky svobodné vůle dotovaný Nadací Johna Templetona, který se pomocí grantů snaží podnítit další debatu. Do hry se nutně časem musí vložit znalci práva, ekonomové či politologové, protože dopady nových poznatků musí nutně podrývat samotné základy jejich uvažování.

Zásadní posuny v lidském vnímání sebe samých nepřicházejí ze dne na den a my jsme ve stadiu, kdy se loď rozkývala a hledá novou stabilitu. Různí lidé reagují rozdílně – úzkostlivě i nadšeně. Slavný neurovědec David Eagleman, jenž je známý především výzkumy v oblasti vnímání času (i on bere za hotovou věc skutečnost, že vše vnímáme se zpožděním), například označil sám sebe za stoupence jakéhosi nového světonázoru – říká si posibilista (possibilian), což má označovat člověka, jehož neznervózňuje, že v současné chvíli existuje mnoho souběžných hypotéz bez velké naděje, že se v nejbližší době podaří problém vyřešit. Eagleman provokativně prohlašuje, že si chce pořádně užít a vychutnat hloubku lidské ignorance a z ní pramenící nejistoty, a jeho veřejné vystoupení v americkém rozhlase prý vyvolalo lavinu pochvalných reakcí od lidí, kteří začali říkat, že se podobně vlastně cítí také.

Přijmout tvrdé závěry dnešních neurověd dokáže do důsledku skutečně málokdo. Samotní vědci obvykle přiznávají, že sice v laboratoři svým výsledkům věří, domýšlení jejich důsledků jim ale připravuje perné chvilky existenční úzkosti. Již zmíněný John-Dylan Haynes pro časopis Nature popsal, jak měl jednou v letadle na okamžik vizi, která výsledky jeho výzkumů potvrdila. „Náhle jsem zahlédl celý deterministický vesmír, sebe sama, své místo v něm a všechny ty okamžiky, kdy si myslíme, že činíme rozhodnutí, a ve skutečnosti jenom sledujeme nějaký náhodný proud událostí. Rychle to ale přešlo. Jakmile začnete tímto způsobem vykládat každodenní chování lidí okolo vás, je prakticky nemožné to vydržet.“

Podobně své pocity popsal i Haynesův izraelský kolega Itzhak Fried. „Určitě na to, že neřídím své činy, nemyslím každý den. Rozhodně o tom nepřemýšlím, když operuji něčí mozek.“

Jiří Svoboda - Respekt.cz

Informace kontra svoboda

Větší část své svobody postupně  odevzdáváme společnosti a jsme v situaci, kdy jsou po nás požadovány oběti. 


Není třeba zabíjet vola či krávu na obětní oltáře.

Odevzdat je třeba jen určité pemzum své vlastní svobody ve prospěch celku. 


Indiáni v Amazonce si rozhodně mohou určit, jestli chtějí svoje děti vzdělávat, nebo třeba rodit v porodnici. Zodpovědnost za jejich rozhodnutí totiž visí na nich samotných, případně jejich rodině. 


V sofistikovaných společnostech nesou jednotlivá rozhodnutí na bedrech všichni. Příkladem budiž porod doma. Zdá se to jako naprosté a nezadatelné právo každé ženy. Ale v případě že se něco "schruje", na toto rozhodnutí doplácí stát, potažmo zdravotní pojišťovna či zjednodušeně mi všichni. Je z tohoto pohledu legitimní, že se občané dožadují, aby taková rizika byla minimalizována?

Stejně tak ve školství mi přijde rozumné, zprostředkovat důležité informace (co nejvíce). Informace o tom, jakým způsobem rozpoznat sexuálního devianta, může dítě ušetřit mnoha nepříjemných zkušeností.

Kontaktuji se s velkým množstvím lidí a často sleduji, jak se ti lidé chovají ke svým dětem, nebo k sobě navzájem. Nechovají se tak proto že by byli špatní. Prostě se jim dostalo takových informací, na základě nichž se vytvořil konglomerát myšlenek, pocitů a názorů, kterému říkají "vlastní Já." 

Proto říkám, že informací není nikdy dost. Zabraňovat nebo filtrovat informace je naprosto kontraproduktivní. Věškeré spory a konflikty mají jediný zdroj a to je neporozumění. Neporozumění je pro mne vždy jen nedostatek informací. 

Slyšel jsem a četl jsem několikrát Jocha, takže na jeho ženu už odvahu nemám.


Ke snahám jakési Jochové o tmářství ve školách

Když zamrazí

Kdysi jsem padl na zadek, když jsem si poslechl album Planetárium. Připadalo mi ta komplexnost a celé sdělení jako zjevení. Václava Neckáře jsem měl tehdy spojeného se středním proudem, kterého hrají v rádiu, nebo poskakuje v estrádách.
Poté Václav Neckář vydal úžasné desky s názvem Příběhy písně balady.
Dlouho, moc dlouho jsem si je hrál.

Nikdy jsem neslyšel přejatou píseň, která by byla lepší než originál. Kromě "Jde déšť" od Marie Rotrové a "Chci tě líbat" od Václava Neckáře.
Byla to píseň, která provázela mé dospívání, kdy velkou část mé mysli zaměstnávala touha po té "jediné" lásce.

Příběhy písně i balady se pomalu nořili do minulosti a já jsem jen zaznamenával, že Václav stárne.
Zaslechl jsem něco o tom, že měl mrtvici a že se znovu učí mluvit.

Až pak jsem před pár dny kliknul na jeden odkaz a on tam byl. Nebyl to Václav Neckář mého mládí, byl to muž který prošel větší část svého života a poznal mnoho jeho temných zákrutů. A který opět zpívá.

Soundtrack k filmu Alois Nebel mne lapil a píseň mne stejně jako mnoho dalších ohromila.

Je to především projev Václava Neckáře. Netroufnu si říci, zda jde o bezchybnou intonaci, ale náhle mi přišlo, že se ten hlas, hudba i Václav, sedící na umakartové židličce spojili v jeden dokonalý souzvuk, při kterém mne zamrazí.

Když mne zamrazí, je to vyjimečná událost. Stává se to jednou dvakrát do roka a já mám hodně dobrý pocit, že tohle zamrazení mi způsobil právě Václav Neckář.

Děkuju Václave.

http://www.youtube.com/watch?v=-lN4OkWjmvc

Najít své dno

Zdá se mi, že máte něco, co já nemám a chci to mít také, a to co nejrychleji.

"Zaprvé, nemůžete se dostat rychle někam, kde již jste (smích). Považte, co Vám tu říkám. Žijte s tím a zkuste pochopit hlouběji, o čem to vše je. Problém je v tom, že si myslíte, že se něco má stát. Čekáte, až se něco stane. Ale ono se to stává neustále, ale vy chcete něco jiného. Nemám nic, co byste neměl také Vy. Rozdíl je v tom, že já už nic nehledám. To je to, o co tu jde. Přestaňte hledat něco, co se má stát a zamilujte se do toho, co tu je právě teď. Je to prosté, obyčejné a báječné. Vidíte, jste již doma."

Přeloženo z knihy Tonyho Parsonse As It Is, třetí vydání, o rozhovory rozšířené - překlad: Joshi.

Je zajímavé, jakou je mysl neproniknutelnou džunglí. Nebo možná jenom mihotavým paprskem naší soukromé baterky, která šátravě přejíždí skladiště naší paměti. Jak jsem si tak dnes navečer pročítal článek T.B. "Se vší slušností", , najednou jsem si vzpomněl na své filmové období, kdy jsem chtěl tvořit filmový odraz skutečnosti mé mysli.

Přestěhoval jsem se do Janských Lázní. Nikoho jsem tu neznal (a to asi trvá), nedokázal jsem rozlišit, kdo je tu doma a kdo "lufťák" co si platí apartmá, ale zaujala mne zajímavá postava místního bezdomovce. Jmenoval se Vodák.

Tedy on to vlastně nebyl bezdomovec. Obecní úřad mu přidělil byt a každý den dostal sto korun na pivo a cigarety. Pan Vodák za to procházel Janskými Lázněmi s rýžovým smetákem a rozdával úsměvy. Nejsem si jist, kolik smetí vymetl ze zaprášených chodníků, ale tak nějak mimo rozum jsem cítil, že vlastně o to smetí ani nejde.

S panem Vodákem jsem nikdy nemluvil. Dozvídal jsem se o něm na pokračování v desátém poschodí panelového bytu, kde jsme tehdy bydleli. Leželi jsme a pokojem se rozlévalo "My Head Sounds Like That" od P.G. Venku byla noc a Silvie mi vyprávěla o pádu distingovaného učitele. Vyprávěla o časech, kdy přespával v páchnoucích hadrech ve sklepě domu, ve kterém Peter Gabriel právě začal zpívat "Sky Blue".

Byl tehdy prý velmi nepříjemný. Takový ten obecní strašák, na kterého se dalo ukázat a demonstrovat cokoliv vás napadlo.

"Když...(cokoliv) Dopadneš jako Vodák...!"

Bylo to období, kdy pan Vodák ještě nedopadl na dno. Doba kdy se styděl za to, že se odtrhl od společnosti a padá kamsi mimo normu, odchyluje se od středu...

Já jsem ho poznal v období, když už dávno svého dna dosáhl. Když dosáhnete svého dna, můžete se odrazit a vydat se na další plavbu. Většinou to bývá trochu jiným směrem. Ne správným nebo špatným, jenom jiným. Když dosáhnete svého dna, můžete zde zanechat mnoho z toho co jste sebou mnoho let zbytečně vláčeli. Všechny ty informace o tom, co nebo kdo jste. Na "svém dně" už neusilujete o to, abyste se někomu zalíbili nebo něčemu přizpůsobili. Na dně odpadnou nánosy času a kdosi odpíská druhý poločas.

Někdy v tomto druhém poločasu jsem poznal Vodáka já. Poznal jsem ho jako člověka, z kterého vyzařovala podivuhodná síla. Zkouším to pojmenovat, ale se mi to nedaří. Potkal jsem ho několikrát a vždy v něm byla pokora, radost a snaha o přátelství. Nikdy předtím ani potom jsem něco takového nepoznal. Chtěl jsem o něm natočit dokument. Asi jsem se chtěl přiživit na tom tak ztěžka zachytitelném procesu, který se mu přihodil. Člověk, šťastný a vyrovnaný, který nemá vůbec nic, než koště a sto korun na den.

Byl to bezesporu blázen. Choval se přehnaně slušně, byl příliš vstřícný, pořád se usmíval a byl až odporně pokorný. Možná by se dalo říct, že až vzpurně pokorný. Jakoby ta nula nebyl on, ale my.
Vypadal jako Krakonoš. Mužík pod Černou horou. Učitel, co se stal obecním bláznem.

Je to už nějaký čas, krátký čas, co v naší ložnici v desátém patře zněla nocí "Big men cry" od Banco de Gaia a Silvie mi povídá, že pan Vodák je mrtvý, že ho našli v jeho obecním bytě, asi nějaká trombóza. Zamrzelo mne to. Ne to že pan Vodák umřel. Myslím že to, že někteří lidé umírají a jiní se zase rodí je dobře, nemám s tím problém. Jen jsem nestihl zachytit tuhle jednu jedinou osobnost v čase svého života. Toho obecního bezdomovce Janských Lázní, který mě osobně připadal jako rodinné stříbro tohoto města. Prostě jsem to nestihl. Tím by se to dalo uzavřít.

Jenomže proč nejít dál. Proč si nepřiznat, že času na to bylo dost. To proč jsem to neudělal, byl možná strach. Strach z toho, mluvit s někým z druhé strany. S někým, kdo udělal krok, který bych si já nikdy nedovolil udělat, krok který mne děsí...

Krok jako následek mnoha kroků před tím. Nikdo se nemůžeme zastavit. Lidská důstojnost je v nás zapíchnuta jako ocelové pravítko a jen těžko se nám ohýbá náš pružící hřbet. Máme pocit, že zahození všech těch běžných pojítek se společností okolo nás, to vysednutí z vlaku co uhání netušeným směrem, je smrtelný počin. A tak moc toužíme po nesmrtelnosti.

Nevím jak je to v těch větších městech, ale mám pocit, jakoby si město Janské Lázně pěstovalo po nějaký čas nádhernou orchidej. Možná je to neužitečná kytka, ale potěší lidské srdce.
Teď tu žádný bezdomovec není, všichni chodíme do práce, nakupujeme v supermarketech a nepoflakujeme se po Kolonádě. Nevím co právě teď dělají ostatní, asi koukají na televizi.
Já slepuju svoje střípky z Vodáka, zatímco kuchyní se rozléhá Karunesh - "A Journey of the Heart".

Se ženami to neumím

Dopil jsem kávu a odložil šálek na stůl v pracovně.

"Řízky jsou na stole," zaševelila svým medovým hlasem moje milovaná snoubenka.

"Už běžím miláčku..." Zavrněl jsem a zvedl jsem se od počítače.

Prvních pár kroků na nejistých a ztuhlých nohách jsem sice trochu vrávoral, ale ke stolu jsem usedl ve velmi dobrém rozmaru.
Nedělní oběd.
Po obědě se stočil hovor na záležitosti, které v poslední době zaměstnávají šedou kůru dcery mé snoubenky.
Věc se má tak, že muži, zvláště pak ti mladí se domnívají, že při každém styku je třeba ejakulovat a to i v případě, kdy neusilují o potomka. Díky této skutečnosti si rozumné děvče musí ohlídat, aby nepřišlo k potomku jako slepý k houslím. Antikoncepce je tedy ten problém, která děvčata v určitém věku musí začít řešit, neboť muži jsou k rozsévání semene přímo puzeni a zodpovědnosti se jim nedostává.

Moje snoubenka je sice lékařka, nicméně není gynekoložka. Připadlo mi podivné, že se na téma hormonální antikoncepce vyjadřuje krajně zdrženlivě, a že tak (jak přiznává) nečiní z rozumových, ale spíše pocitových důvodů. Pocítil jsem záchvěv nevole na mém břichu.

Jářku, je to žena, pocity si může dovolit, ale co my muži? Co v takových chvílích, kdy je mírně důvěřivý teenager ochoten naslouchat názorům kmetů? Saháme po vědeckých studiích. Pocity jsou věc dobrá, co by ne, ale není nad dobře složený tým vědců, který provádí rozsáhlý vědecký výzkum. Na to slyším, to je můj song.

Nejvíce mne zaujala tato studie. Přímo jsem mlaskal blahem, když jsem to četl. Cítil jsem hrdost na ty naše vědce. Trochu mne iritoval název serveru, na kterém jsem článek objevil a říkal jsem si, jestli nejde o nějakou mystifikaci, ale nakonec jsem si řekl vem to ďas. Nejde o to jestli je to pravda nebo vtip. Jde o to, že je to dobrá munice.

V následující diskusi jsem pohovořil o tom, jak je nutné pohlédnout na problém vždy ze dvou stran a ujasnit si, jaký hodnotící mechanismus použít. Obratně jsem zdolal několik chabých námitek své snoubenky, která se snažila pochybnými argumenty odvést pozornost od toho, co je zřejmé.
Hormonální antikoncepci je možné posuzovat z různých rovin. Můžeme studovat co nám říká naše srdce (co to je? Sval?), co říkají lidé (ženy? Pche!) v diskusních příspěvcích a nebo se můžeme obrátit na pilíř nejpevnější, naši vědu. Bil jsem se jako lev za svůj pravdivý názor, ale nevydal jsem všechny triumfy. Článek z Osla jsem si pečlivě schovával v zásobě. Věděl jsem, že jeho chvíle přijde. A přišla. Když kontrovala snoubenka finančním prospěchem gynekologů z hormonální antikoncepce, kontroval jsem nezávislými studiemi. Když požadovala, abych ji nějakou takovou "nezávislou" ukázal, tasil jsem svůj ukrytý meč a bodl. Rána byla rychlá a přesná. S klidem jsem natočil notebook jejím zvídavým zrakům a odešel jsem. Myslel jsem, že bude vhodné nestupňovat její ponížení tím, že bych byl přítomen tomu, jak si dotyčný článek čte.
Teď sedím v pracovně, nervozně hryži nehet na palci a čekám, kdy se zjeví a uzná svou porážku. Mé vítězství je jasné, přiznání porážky už jenom pomyslná třešnička na dortu... Stále nejde. Rychle si pročítám znovu článek. Že by tu mohly vzniknout nějaké pochybnosti? Ne! Je to jasné, je to zdrcující. Beru do ruky hrníček a vyrážím do kuchyně. Přistupuji k lince a pohledem se snažím zachytit výraz mého soupeře.
"Nech to tam miláčku, já to pak umeju." Ozve se z tábora nepřítele.
Dá se s tímhle bojovat? Se ženama to prostě neumím, vždy mne přemůžou a udolají a já jim sloužím a se klaním. Ohavné. Někdo by už měl napsat knížku o tom, jak se ubránit ženské manipulaci. No nic. Jsem chlap a umím se tomu postavit
"Kdepak lásko, to je maličkost" A pouštím pramen vody do svého špinavého šálku. Měl bych se už zase oženit!

Co musíme dělat, abychom se stali osvícenými?

"No - a tak je to stejné s tím 'duchovnim' probouzením se. Také je to zacyklené a je nutné se z těch cyklů dostat.
Z jedné iluze, že žiju pozemský život jako to jediné, co je pro mne možné vnímat, přes další iluzi, že mohu putovat v nějakých nehmotných dálavách, přes další iluzi, kdy se srdcem a myslí dotýkám toho Božského - ale stále to nepoznávám, po stav, kdy už dál nic není - kdy splyneš ve vše, jsi vším a zároveň ničím, čas neexistuje, hmota neexistuje, astrál neexistuje. Je jen to Božské Světlo rozsvícené v Ničem - a tady je vlastně konec toho 'duchovního' snažení.
Záleží jen na každém, jak dalece se chce ze snu o životě jako oddělené jednotce, probudit a v které rovině se mu líbí tak, že ji nehodlá zatím opustit.
I ta 'extáze radosti' při stálem používání hmotného těla, je bohužel jen iluze, jen ten sen. Stále to není ta konečná."

Řekli lidé lidem...

Sigur Ros

Tipy na nedělní podvečer

Sigur Rós - Viðrar vel til loftárása
Uploaded by kluless19

Sigur Ros - Gobbledigook
Uploaded by mikropikol

Sigur Rós: Glósóli
Uploaded by dailypenguin

Sigur Rós Untitled #1 music video
Uploaded by dailypenguin

Muži sami sobě

O čempak si asi povídají mužští mezi sebou? Nakoukněme trochu do jejich hlav. Copak to tam mají ti internetoví šílenci, ti kteří si na chléb vezdejší vydělávají pomocí svého PC. Ti kteří denně laskají klávesnice a hýčkají své bakelitové myšky.

Mají nějaký intimní život? Jaký asi je? Jak ho zvládají? To je už nutno posoudit individuálně.

P.S. Nejneuvěřitelnější je na lidech skutečnost, že fungují...

Untitled

Jelikož jsem po čase, kdy jsem se víceméně vyhýbal přes přílišnému kontaktu s jinými bytostmi dozrál do stavu, kdy je na čase poohlédnout se, co je nového, vstoupil jsem do poklidné řeky internetových sociálních sítí. Připojil jsem s k Twiteru, Faceboku a hlavně jsem si nainstaloval Flock, Je to skutečně vynikající prohlížeč, pokud jste internetovým konzumentem. Snadno se s ním začleňuje do různých sítí a pokud mohu soudit, je velmi svižný a vzhledově vyladěný. Vřele doporučuji.

Blogged with the Flock Browser

Genetická chyba - Protiválečná