Nízké napětí ve vztazích

Mnoho mužů bere svůj vztah se ženami jako boj, ve kterém je možno topořit své ego. Jsou teorie, že člověk má v sobě rovnou měrou ženský i mužský princip. Rovnováha nastává v momentě, kdy jsou tyto principy vyrovnané. Obvyklá praxe je však taková, že muži potlačují svůj ženský princip a ženy pro změnu ten svůj mužský.

Moje dcera prožívá trochu smutné období. Rozešla se s přítelem, s nímž měla vztah více než šest let. Zkusili si společnou domácnost, ale nějak to nevyšlo, chlapec zjistil, že by si chtěl ještě užívat svobody a sexu...Je mu teprve 21 let, je to pochopitelné. Moje dcera se rozhodla, že příští vztah je třeba budovat s někým zralejším.
Nyní se seznámila na internetu s jiným chlapcem. Je mu 26 let. Předpokládala, že by mohl být již zralejším exemplářem mužské populace, ale jak se ukazuje, jeho ego je zakrnělé a hledá spíše náhražku matky, osoby která se stará o jeho růst, věnuje mu svou pozornost a je mu plně k dispozici. Zralost prostě není nějak úzce spjata s věkem

Problém i výhoda mé dcery je v tom, že je poměrně vyzrálou osobností na svůj věk. Hledá někoho, kdo by respektoval její osobnost a jehož osobnost by mohla respektovat ona. Nehledá ochranu, zajištění, nehledá otce, hledá partnera. Měla pocit, že je nějaká divná, když chce odevzdání, důvěru a upřímnost, toleranci a citlivost, když chce prostě lásku. Určitě je divná. Divný člověk je přeci ten, který se vymyká obecnému průměru.

Hovořil jsem se svou dcerou o vztazích, jak je vidím já. Není to tedy pohled objektivní, alespoň si nečiním nárok, aby tak byl vnímán.

Vymyslel jsem takovou elektrotechnickou metaforu. Představme si lidi jako zásuvky a zástrčky. Zásuvky i zástrčky jsou vyráběny ve větších či menších sériích. Jednoho dne přijde ten čas, kdy se zásuvky i zástrčky začnou shánět po svém protikusu, aby mohlo dojít ke spojení. Problém je v tom, že každá zástrčka potřebuje k dobrému spojení správnou zásuvku a naopak. Jeden z typů zástrček se domnívá, že je možné svou zásuvku přizpůsobit tak, aby bylo spojení funkční. Nejde to. Někteří lidé se o to snaží (a snažit budou) po celá dlouhá léta, zatímco ztrácí drahocenný čas.

Samozřejmě že zásuvky a zástrčky, které jsou vyráběny ve velkých sériích, to mají trochu snadnější. Jsou jich plné šuplíky, všude kam se podíváte se povalují a lehko si mohou najít své protějšky. V tom je jejich výhoda. Nevýhoda je v tom, že jich je tolik, že přes jejich spojení se přenáší pouze omezené množství lásky, takzvané nízké napětí. Asi jako když na baterii pripojujete další a další žárovky.

Snažil jsem se na nějakém případu demonstrovat tento stav a tak jsem na internetu chvíli "googlil", až jsem našel článek, který byl pro můj příklad jako stvořený. Jmenuje se "Ranní erekce a jiné prožitky".
Takto nějak si představuji sériové zásuvky a zástrčky. Mohou prožívat krásný a spokojený život, plný prožitků, jaké popisuje autor článku. Z komentářů pod článkem je vidět, že toto spojení je vnímáno jako určitá norma dokonalosti (rozuměj pro zástrčky a zásuvky běžného typu).

Pak jsou právě ty zásuvky a zástrčky, kterých je jen malé množství. Jsou vzácné. Jsou jen na přenášení vysokého napětí. Toto napětí nazývám "skutečná láska" a to co při spojení těchto zásuvek aktéři zažívají, nikdy ty sériové nepoznají. Je to mimo míru jejich představivosti a tak je to vůbec netrápí.

Ten kdo se trápí, jsou malosériové zástrčky a zásuvky. Jejich cesta je trnitá a dlouhá, jejich život je těžkou zkouškou, jsou na ně kladena těžká břemena a zkoušky. Nicméně dříve či později narazí na svůj protějšek a potom zažijí spojení, o kterém by mohl jen těžko kdo psát ve svém blogu. Ledaže by byl básník.
Musím přiznat, že zásuvka jako je moje dcera, je velmi ojedinělá a vzácná série.

Je dobrotiním, že sériové zásuvky netuší, jak může vypadat opravdové spojení. Snad jen proto může sériová zásuvka, kterou jsem své dceři prezentoval jako modelový příklad napsat takováto slova:

"Píchat probouzející se heboučkou a horkou přítelkyni do zadku má svoje zvláštní pervezní
kouzlo, pro oba, a pokud to děláte dobře a velice zkušeně, jsou Vám odměnou třeba slova „wow, přesně to jsem potřebovala :-)“, a její několikanásobný orgasmus. Pokoříte ji, a získáte ji zároveň."

Citováno z článku Radka Hulána

Ano, sériové zásuvky netuší co je skutečná láska, ale nejsou proto horší než ty malosériové. Všechny zásuvky co jich na světě běhá jsou tu potřeba. I ty co vytvářejí nenáročná, nízkonapěťová spojení jsou zapotřebí, jinak by tu nebyly.

Věřím že moje dcera nalezne svou malosériovou zástrčku. Nikdy nebudu schopen popsat to, co při tomto spojení zažívám já, ale přeji všem malosériovým zásuvkám to samé. Nejste tu sami. Někde blízko či daleko je váš protikus, čeká na vás tak jako vy na něho a jen vaše víra v jeho existenci vám jej pomůže najít. Nedělejte kompromis. Stojí to za to spojení.

Můj dobrý obchod s Romem

Ve studené vodní tříšti se zmítá snědá dětská tvář. Oči rozšířené hrůzou, tmavě září zoufalým bojem o život a z úst vychází medůzovité bubliny dechu. Jako obrovské slzy stékají po tváři nahoru k hladině. Píše se rok 1556 a Ferdinand I. právě vydává mandát, ve kterém zakazuje topení romských žen a dětí.

Voda se pomalu zklidňuje a tiché kruhy na hladině, ubíhající z minulosti do přítomnosti, omýlají vykotlaný zub nesnášenlivosti a xenofobie a přesouvají nás napříč věky do roku 2006, kdy starosta Vsetína Jiří Čunek tři dny před senátními volbami nechává deportovat romské rodiny do kontejnerových domů, jakož i do jiných krajů mimo Vsetínsko a na vystěhovaný dům věsí vítězoslavně obří bilboard se svým širokým úsměvem. Vyhrává tak se 71 procenty senátní volby na Vsetínsku, a stává se předsedou Křesťansko demokratické únie a Čs. strany Lidové. Je věřící křesťan.

Protahuji se a vstávám z křesla od počítače. Koutkem oka zavadím o cosi barevného. Ohýbám se a vyndávám z pod postele stavebnici z lega, kterou tam nechala malá Anička. Je to domeček s maličkou zahrádkou. Na zahrádce je malý stromek. Chvílku si stavbu prohlížím. Je taková pestrobarevná a trochu kostrbatá, jak už tak stavebnice z lega bývají. Jen dětská fantazie v nich může vidět odlesk reality. Odnáším ji Aničce do dětského pokoje a listuji si při tom seminární prací ze sociální politologie od Lenky Štrosové.

...Romové byli původně příslušníky nižší indické kasty. Po vpádu Mongolů byli nuceni se vystěhovat. Usadili se především v severozápadním Biháru ve střední Indii.

Zde byli nazýváni Čandalové, tj.nedotknutelní, vyvržení. Nepatřili totiž k žádné domácí kastě. Mannův zákoník kodifikoval jejich postavení slovy: „Čandalové budou bydlet mimo vesnice, budou zbaveni veškerého nádobí a jíst budou ze střepů. Jejich oděvem budiž roucho mrtvých, jejich majetkem buďtež osli a psi, šperky nechť nosí železné. Budou odsouzeni k věčnému putování. Člověk, jenž chce žít životem spravedlivým se nebude stýkat s těmito lidmi. Jejich obchod, obcování a výměna veškerých statků bude výlučně mezi nimi samotnými.“

Píše se rok 1697. Císař Svaté říše římské, národa německého, Leopold I. vydává patent, ve kterém prohlašuje Romy za "vogelfrey", což znamená, že kdokoliv může Romy beztrestně zabít, protože stojí mimo právní ochranu.

Slyším nějaký šramot. Podívám se kukátkem ve dveřích na chodbu. Nikdo tam není. Mohl by tam být kdokoliv, ale zatím tam nikdo není. Opřu se zády o dveře a unaveně si mnu oči. Měl bych se vyspat. Je tu klid a jsem tu sám. Svléknu se a s rozkoší se sprchuji. Ještě když zavírám oči na měkké podušce, cítím klapot kapek na mé holé hlavě.

Nebo to není klapot? Zní to spíše jako tleskot. Ano, je to potlesk. Na pódiu "muž který ví jak" a stolek, lampička se zeleným stínítkem a sklenice s minerální vodou.

"....Vláda již před vznikem protektorátu schválila nařízení o lázeňských pracovních táborech, ve kterých měli být internováni nudící se muži bez zaměstnání. Předpokládalo se, že se bude jednat také o romské muže. Lázeňské pracovní tábory byly otevřeny v srpnu 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, ale snad z jakési prvotní ostýchavosti zatím Romové tvořili pouze několik procent z rekonvalescentů..."

Opět ten potlesk co mi klepe do hlavy. "Muž který ví jak" sahá po sklence vody. Jeho prsty se obtočí okolo skleněného trupu jak chapadla hladové chobotnice. Jeho pohled scanuje posluchače před sebou. Cítím jak se jeho ledové oči zabodávají do mé hlavy...

"...Až v roce 1942 se ledy začínají hýbat a v březnu je vydáno protektorátní vládou nařízení, umožňující nástup několika set protektorátních Romů do lázeňského koncentračního tábora Osvětim I."

"Muž který ví jak" zašustí papíry jako moucha křidélky a pokračuje.

"...Bohužel na mnoho Romů se nedostalo a tak v červenci byl proveden soupis všech "Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu". Na soupis, prováděný českým četnictvem ve spolupráci s německou kriminální policii bylo zahrnuto asi 6 500 osob označených za Romy nebo míšence. Někteří z nich obdrželi okamžitě po soupisu pobytový poukaz v tzv. cikánských lázeňských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.

Kapacita lázeňského táboru Lety u Písku byla zhruba 300 osob. Od srpna 1942 do května 1943 tímto lázeňským zařízením prošlo na 1 308 spokojených pacientů. Nevím jak byli zdatní čeští četníci, jakožto správci tohoto zařízení, ale faktem je, že 327 osob svou stížnost podalo okamžitě a to formou úmrtí, načež 500 dalších se rozhodlo vyměnit tento lázeňský dům v české péči za zahraniční tábor Osvětim, čímž si jak se zdá z dlouhodobé perspektivy příliš nepolepšili... "

"Muž který ví jak" se odmlčí a sálem proběhne vlna smíchu. Lupne mi v hlavě, ale pointa mi nedochází. Choulím se zimomřivě do sebe a hledím na svoje sešlapané boty.

"...Ehm, tedy v cikánském lázeňském táboře v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 - srpen 1943) bylo internováno celkem 1 375 osob. V táboře panovaly podobné podmínky jako v Letech u Písku. V důsledku těchto táborových podmínek zemřelo 207 osob... "

"Muž který ví jak" si zamne zamyšleně bradu a malíčkem si mimoděk zajede do pravého ušního otvoru. Oči mu sklouznou opět na mě a pak jakoby kohosi hledal...

"...Do lázeňského koncentračního tábora v Osvětimi bylo deportováno přes 800 pacientů. Pokud bychom se měli uchýlit k nějakému shrnutí, dalo by se zřejmě konstatovat, že bylo celkem od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do lázeňského koncentračního tábora v Osvětimi 4 870 Romů.
Vrátilo se jich 583... "

Najednou je ticho. Jsou slyšet jenom kroky které se rozlévají sálem. Můžou připlout odkudkoliv. A já přesto vím, že jdou přímo ke mě. Rád bych se pohnul ale nejde to. Začínám si uvědomovat, že je něco špatně. Něco je špatně, ale nevím co. Je to se mnou, to je jasné, ale co to je...

Ne, ještě nejsem vzhůru. Ještě stále spím a sním svůj sen. Jen se při tom vracím o sedm let zpátky.

Jsem opět v Plzni, v jedné ze svých videopůjčoven a hovořím se svou zaměstnankyní. Přitočí se ke mě asi pětačtyřicetiletý Rom a ptá se mne, jestli nechci koupit televizor. Jakoby mi četl myšlenky. Chci koupit televizor. Chci ho pro své rodiče k vánocům. Jsem dobrý syn a mám peníze. Chci ale zaplatit co nejméně. Rom vysvětluje že se jedná o televizory zabavené leasingovou společností. Dobrá, proč ne. Chtivost, Rom a já usedáme do mého vozu a jedeme na Vinice, sídliště se zvýšeným obsahem romské populace. Zastavíme u domu a jdeme ke dveřím. Rom mne požádá, abych počkal dole, že se hned vrátí s televizorem. Dám mu peníze a zapaluji si cigaretu. Vdechnu kouř a po chvíli jej posílám k zamračené obloze. Kouzlo mizí. Už vím, že peníze i Rom jsou pryč. Jdu pomalu ke dveřím do domu a vstupuji dovnitř. Projdu chodbou a dojdu k zadnímu východu. Musím se smát. Rád bych toho Roma ještě potkal. Poděkoval bych mu za ten bezvadnej obchod. Za čtyři tisícovky jsem se o sobě dozvěděl cosi, co bych si asi jen nerad připouštěl a co - kdyby mi tu televizi přinesl - bych možná ještě nějakou dobu ani nevěděl.

Teď je na čase se konečně probudit. Já vůbec nejsem dokonalý člověk. Nejsem dokonalý ve smyslu své představy o jakémsi ideálu. Ale z hlediska evolučního vývoje, jsou pro mne důležitá setkání jako bylo to s Romem v mém obchodě. Byla to určitá situace a já jsem ji určitým způsobem řešil. Nyní bych ji řešil zcela jiným způsobem. Ale ta situace se už nevrátí. Místo ní přijdou a přichází uplně jiné. Ale vždy v nich jde o jedno jediné. O možnost poznat, jak daleko na své cestě právě jsem. Je čas se probudit. A tak se budím.

Hudba: Arabica

Znásilňují mi dceru

Je krásný to poklidný večer. Nalévám z konvice čaje, sleduje při tom blyštivý pramen zlatavé tekutiny, stáčející se na dně šálku jako spokojený had Uruboros.

Usadím se do křesla a přivřu oči. Venku sněží bílé jiskry přítomnosti, pokrývající parapet mého okna. Teď se ale nedívám ven. Hledím dovnitř. Vidím svého otce, jak se stává v osmnácti letech správcem továrny, neboť Němci jsou poraženi a opilí vlasovci hodují. Je noc. Na dveře bytu buší bývalý německý ředitel. Prosí, žadoní.

"Udělejte něco, znásilňují mi dceru."

Co by tak mohl udělat osmnáctiletý mladík proti tlupě opilých vlasovců, majících své samopaly jako argumentační trumf, přebíjející spolehlivě jakékoliv případné námitky?

Usrknu čaje a podívám se na slavnostní průvod sněhových vloček. Je to tak dávno, ta příhoda mého otce, je zaprášená šedesáti lety budování civilizace. Je šedesát let mnoho nebo málo na naši dlouhé cestě od zvířete k člověku?

...Více než 40 žákyň a dvě učitelky byly znásilněny. Dívkám bylo od osmi do třinácti let. Vesničané přivedli 15 z nich na kliniku, kde pracovala dr. Basheerová. Dívky měly strašlivá zranění.

"Byl to hrozný incident. Byly to jen děti, vůbec tomu nerozuměly."

Když se lékařky zeptali pracovníci humanitárních organizací co se stalo, sdělila jim to. Dozvěděly se to úřady a o měsíc později přišli do jejího domu vojáci a zatáhli ji ven k čekajícímu vozidlu.

"Řekli mi: Vy jste těm lidem řekla o znásilněních v té škole. Proč jste to udělala? Mluvíte o znásilnění, ale nevíte, co to je. My vám to ukážeme."

Vojáci ji odvezli do chatrče. "Svázali mě na rukou a na nohou provazem a nechali mě. Myslela jsem, že mě zabijí. Pak ji tři muži postupně znásilnili.

"Kopala jsem, ale jeden mě pořezal nožem na chodidlech a pak mě pořezal na levém prsu. Jiný muž mě pálil cigaretou. Všichni tři mě znásilnili."

Dalšího dne přišli do chatrče další dva muži a znovu ji znásilnili.

Třetího dne ji muži vytáhli z chatrče a odvezli ji zpět do vesnice. Řekli jí: "Tak teď povídejte všem o svém znásilnění, víte teď, jaké to je."

citace: blisty
zdroj: Telegraph

Co by tak mohl udělat český človíček proti něčemu, co se odehrává kdesi v Darfuru? A kde všude jinde člověk stále ještě věří v princip národní či kmenové dominance a síly, která jediná by měla vyřešit všechny naše nezralé projevy lidství?

Na vině jsou většinou všechny ty "národní zájmy". Snaha o to, aby moje skupina, skupina ke které patřím, aby hlavně tato skupina profitovala. Soucítíme se svým "národem", bojujeme o sebeurčení, ústy prezidenta Klause deklarujeme neochotu ke sjednocení s evropskou organizační strukturou a to vše jen z pocitu strachu.

Je krásné být hrdý na to, že jsem Čech. Ještě krásnější může být hrdost na to, že jsem Američan. Ale nejkrásnější by byla hrdost na to, že jsem člověk. Ale čím se vymezuji jako člověk? Jako příslušník národa mohu usilovat o prosperitu svého kmene. Je to jistě jednodušší, než usilovat o prosperitu lidstva.

Člověk se vymezuje vůči světu. Ale jeho vymezení je křížem, který si dobrovolně nosí. Také přesvědčení a vymezení Židů jako vyvoleného národa připravuje těmto lidem život plný útrap a starostí.

Pokud nám někdo znásilňuje dceru, připadá nám to zcela jiné, než když kdesi v dalekém Darfuru někdo činí to samé dcerám těch "druhých".

Není žádná šance, že by v blízké budoucnosti lidé ve svých činech snížili důraz na svoji národní identitu a převedli jej na tu lidskou. Přesto o tom sním. Sním o tom a nalévám si při tom do šálku další blyštivý pramen zlatavé tekutiny a ten se opět stáčí na dně mého šálku, tak jako spokojený had Uruboros.

Hudba mezi lidmy

Když mi bylo patnáct let, četl jsem ve škole pod lavicí Hrabala a byl nadšený z Pink Floydů. Album The Wall pro mne bylo naprosté zjevení. Jakoby bylo složené přímo pro mě. Uplně jsem se v něm rozplýval. Až o mnoho let později jsem se dostal k filmu se stejnojmenným názvem. V té době už pro mne hudba z alba nebyla tak výrazným prvkem, ale spolu s filmem mne znovu vtáhla do vnitřního světa představ, pocitů a příčinných souvislostí.

Hudba je určitě jedním z nejdůležitějších forem sebevyjádření, jaké znám. Já a můj sen jsme každý trochu jinde. Můžeme se střetnout nejvýše okolo počítačů a všeho co je s tím spojené. Jinak jsou naše světy poněkud vzdálené a já to nevidím jako něco špatného. Jsem rád že si jde svoji vlastní stezkou, nikdy jsem neměl zájem z něj vytvářet nějakou vylepšenou modifikaci sebe samého.

Když spolu mluvíme, není to nikdy tak dokonalé jak by to mohlo být. Stále je tam v jeho očích to, že já jsem jeho otec, tedy určitá autorita. Ovšem pokud přijde ta chvíle a vezmeme do rukou kytary, zmizí otec i syn a zůstanou jen dvě bytosti, které spolu hrají. A když spolu dva či více lidí hraje, nemůžou se při tom moc hádat. To se potom nedá poslouchat. Sousedi by mohli začít bušit smetákem do stěny.

Když spolu s mým synem hrajeme, musíme se doplňovat. Navíc můj syn je lepší kytarista, má nade mnou převahu a já se při tom necítím stísněně, já jsem na něj hrdý.

Pokud se stane, že nás hraje více, ten pocit je ještě lepší. Jakoby mezi těmi hrajícími bylo jakési spojení. Všem jim jde v tuto chvíli o jednu věc a plně se na ní soustředí. Ten pocit, když to jde, když to šlape, zná asi každý kdo se střetl s nějakým hudebním nástrojem.

Přemýšlím v závalu těch stížností na kde co okolo nás, co se řine ze všech pramenů, včetně (a snad hlavně) těch blogerských, jestli ten pocit, co zná hudebník, když to "šlape", když to "jede", jestli ten pocit je možné zažívat i jinde než v hudbě.

Když jsem nastupoval do svého současného zaměstnání, vedoucí výroby mne prováděl halou továrny, řekl mi mimo jiné toto: "Je to fyzicky náročná práce, ale na místní poměry docela dobře zaplacená". Neměl jsem moc na výběr a tak jsem jenom kývnul hlavou.

Pak jsem nastoupil a zpočátku to pravda nebylo nejjednodušší. Je to chemická továrna, spousta jedů, těžké formy, špatné pracovní podmínky, pracovní šlendrián mých nových spolupracovníků, kteří mne učili: "Má se to dělat takhle, ale musí se to dělat takhle!" To vše nebylo jednoduché. Dvanáct hodin dřiny, odřeniny, modřiny... Ale bylo tam něco moc zajímavého. Jakmilej jsem se trochu začlenil do kolektivu, jakmile jsem "zapadl do teamu", začali nastávat ty zajímavé okamžiky, které jsem znal z hudby. Každý dělal určitou práci, která souvisela s těmi ostatními. Všichni museli spolupracovat. Stálým opakováním se ta spolupráce zdokonalovala a tak to bylo něco jako souhra. Přinesl jsem z domova svou malou věžičku a bedničky, naladil prima hudbu a pak jsme všichni beze slova tancovali. Podlaha byla děravá, kolečka u bezmála půl tunových forem křehká, ale spojení těch těl, ta souhra, nějak to fungovalo. Nevím jestli to oni cítili také tak, nevím jestli tomu pocitu ve mě napomáhala hrající hudba.

Napadlo mne jen, jak je asi těžké si uvědomit, že ten princip souhry v našem "pracovním teamu", je v podstatě analogii s naší společností. Společnost, tato virtuální identita se stará o svoje děti. Ačkoliv je tato společnost tvořene námi, tedy jejími příslušníky, stavíme se do role, jako by to byla nějaká naše opozice.
Mnohokrát mne příliš neoslovuje to co říkají různí lidé. To je v pořádku. Švestka má asi trochu jiné starosti než kaktus. Často mne ale oslovuje to co hrají jiní lidé. A tak občas rád zavřu oči a naslouchám. Když je možnost, potichu zabroukám a kdybych vládl hlasem, určitě bych i zazpíval.

Milujeme Kofolu, Vodafone a tak.

Sleduji "Rozmarné léto". Hrušínský šátrá po utopenci v hluboké sklenici s nálevem a nalévá
červené víno. Vedou se řeči, velebný pán žvýká... Jdu si sehnat utopence a plním sklenku červeným vínem. Jsem jenom taková opice.

V televizi se mihne reklama. Nějaký mrňavý pes s parohy se tam mihne a pak mi Vodafone zdělí, že mám něco ve svých rukách. Podívám se a není tam nic než televizní ovladač. Vlastně je to pravda. Máme to ve svých rukách. Reklamu tedy určitě. Faktem je, že mám ve svém ovladači slabé baterky, takže musím vstávat a přiblížit se k televizoru, abych mohl vypnout zvuk, ale alespoň mám pohyb. Máme to ve svých rukách a nohách.

Nepoužívám služeb Atlasu ani Centrumu a ani v budoucnu se na to nechystám. Přesto jsem si se zájmem přečetl rozbor jejich reklamních kampaní, tak jak byl uveřejněn na Lupě zde. Připadá mi velice trefný. Sám bych to nenapsal lépe. Bohužel pro mě.

Mám tušení, že v reklamě se točí obrovské peníze a přesto stále vznikají - z mého pohledu - další a další paskvily (není myšlen vynikající pořad co byl a už není). Říkám si, čím to asi je? Proč není možno reklamu přizpůsobit divákovi? Proč se má divák přizpůsobovat "kreativcům" z reklamních společností? Nu, někdy je to prostě zapotřebí. Musíme prostě trochu zblbnout, abychom nakupovali a nakupovali.

Co mají vlastně společného reklamy Atlas, Centrum nebo Vodafone? Z mého laického hlediska to, že se tváří, jakoby pouze informovali uživatele o své existenci. To je ovšem v našich podmínkách směšné. Všichni známe ty naše slavné tři operátory, svatá trojice Atlas-Centrum-Seznam je také profláknutá, takže opakovat nám neustále pisklavým hláskem: "Tady jsem! Tady jsem!" se nutně míjí naprosto účinkem.

V ideální případě, bych po shlédnutí reklamy měl mít chuť na daný produkt. Měl bych ho chtít. Nebo si stále ještě myslí marketingoví stratégové, že adolescenti jsou natolik tupou komoditou, že přejdou kupříkladu k Vodafone jen proto, že si koupí (dle jejich názoru) "alternativního" Čtvrtníčka, nebo že polepí pár budek umělohmotným parožím?

Ano, je to tak. Opět jsem zase úplně mimo. V článku Láska je víc než racionální investice, Zdeněk Fekar hovoří o vynikajícím marketingovém tahu, který udělal Vodafone s tou svou "němou tváří". Dokonce to byl prý pomyslný jazýček na vahách, který jej přistrčil do náruče "psího" operátora. Ve svém článku hovoří o emocích a dokonce se v této souvislosti zmiňuje o lásce, což mne trochu hněte. Co už jsou dnes lidé schopni milovat. Vodafone, kofolu, svoje auto, snad ještě i pišingry? brrr. Ta inflace vzácných slov.

Ale zpět k reklamě. Emoce sobího psa asi opravdu nějaké vzbudila. Ve mě tedy poněkud nepříjemné, neb jsem měl pocit, že se mnou kdosi hodlá manipulovat, na což jsem z neznámých důvodů poněkud alergický. Ve Zdeňkovi Fekarovi ovšem ten samý spot vyvolal naopak emoce natolik příjemné, že jeho srdce směřovalo okamžitě do náruče Vodafone. A tak se mi zase vrací moje vlastní poznání, které neustále odstrkuji ze zřetele, přičemž se s ním přečasto oháním: "Ten má rád vdolky a ten zase holky". Lidé si nekupují tričko protože je hezké nebo kvalitní, ale protože mají rádi tu značku. Prostě je to cool, anýbrž božííí. Asi tak jako čivava s parohama a červenýma ponožkama.

Ne tak já. Já jsem skrblík. Jednou jsem si koupil pumy z výprodeje a pak jsem si to rok vyčítal. Potila se mi v nich noha a za ten rok se mi (naštěstí?) odlepila špička podrážky. Od té doby si kupuji české Prestige. Sice jsem v nich nikdy neviděl žádného sportovce s orosenou svalovou hmotou poletovat smyslně po obrazovce, ale zase je nosím už šestý rok a letmým pohledem do botníku jim ještě další rok prorokuji. A to jsou to moje jediné boty od jara do podzimu.

Nevím. Chyba je asi ve mě. Nejsem dobrý typ na reklamy. Nějak mne nechávají chladným... Tedy až na Rozmarné léto a ty utopence. Vždycky když si to pustím, musím si dát to víno a buřty v nálevu. Jak nad tím přemýšlím čím to asi tak může být, rodí se ve mě poznání. Už vím proč tomu tak je. Ta situace s utopenci na plovárně, řeči (intelektuální :-) okolo stolu, je to tak přirozené. Nikdo mi nic necpe. To jenom já bych se rád cpal jako oni.

Nu což. Reklamy se ubírají poněkud jiným směrem. Naštěstí pro moji poloprázdnou peněženku. Takže až se začnou namísto těch "ňuňuňu" pejsků objevovat nemluvňata, hostující ve Čtvrtníčkově vše objímající náruči, zase to bude těsně vedle. Tedy pro mne. Jinak samozřejmě "Někdo má rád holky, jiný zase vdolky". Jdu si pustit "Rozmarné léto". Nějak mi vyhládlo.