Znásilňují mi dceru

Je krásný to poklidný večer. Nalévám z konvice čaje, sleduje při tom blyštivý pramen zlatavé tekutiny, stáčející se na dně šálku jako spokojený had Uruboros.

Usadím se do křesla a přivřu oči. Venku sněží bílé jiskry přítomnosti, pokrývající parapet mého okna. Teď se ale nedívám ven. Hledím dovnitř. Vidím svého otce, jak se stává v osmnácti letech správcem továrny, neboť Němci jsou poraženi a opilí vlasovci hodují. Je noc. Na dveře bytu buší bývalý německý ředitel. Prosí, žadoní.

"Udělejte něco, znásilňují mi dceru."

Co by tak mohl udělat osmnáctiletý mladík proti tlupě opilých vlasovců, majících své samopaly jako argumentační trumf, přebíjející spolehlivě jakékoliv případné námitky?

Usrknu čaje a podívám se na slavnostní průvod sněhových vloček. Je to tak dávno, ta příhoda mého otce, je zaprášená šedesáti lety budování civilizace. Je šedesát let mnoho nebo málo na naši dlouhé cestě od zvířete k člověku?

...Více než 40 žákyň a dvě učitelky byly znásilněny. Dívkám bylo od osmi do třinácti let. Vesničané přivedli 15 z nich na kliniku, kde pracovala dr. Basheerová. Dívky měly strašlivá zranění.

"Byl to hrozný incident. Byly to jen děti, vůbec tomu nerozuměly."

Když se lékařky zeptali pracovníci humanitárních organizací co se stalo, sdělila jim to. Dozvěděly se to úřady a o měsíc později přišli do jejího domu vojáci a zatáhli ji ven k čekajícímu vozidlu.

"Řekli mi: Vy jste těm lidem řekla o znásilněních v té škole. Proč jste to udělala? Mluvíte o znásilnění, ale nevíte, co to je. My vám to ukážeme."

Vojáci ji odvezli do chatrče. "Svázali mě na rukou a na nohou provazem a nechali mě. Myslela jsem, že mě zabijí. Pak ji tři muži postupně znásilnili.

"Kopala jsem, ale jeden mě pořezal nožem na chodidlech a pak mě pořezal na levém prsu. Jiný muž mě pálil cigaretou. Všichni tři mě znásilnili."

Dalšího dne přišli do chatrče další dva muži a znovu ji znásilnili.

Třetího dne ji muži vytáhli z chatrče a odvezli ji zpět do vesnice. Řekli jí: "Tak teď povídejte všem o svém znásilnění, víte teď, jaké to je."

citace: blisty
zdroj: Telegraph

Co by tak mohl udělat český človíček proti něčemu, co se odehrává kdesi v Darfuru? A kde všude jinde člověk stále ještě věří v princip národní či kmenové dominance a síly, která jediná by měla vyřešit všechny naše nezralé projevy lidství?

Na vině jsou většinou všechny ty "národní zájmy". Snaha o to, aby moje skupina, skupina ke které patřím, aby hlavně tato skupina profitovala. Soucítíme se svým "národem", bojujeme o sebeurčení, ústy prezidenta Klause deklarujeme neochotu ke sjednocení s evropskou organizační strukturou a to vše jen z pocitu strachu.

Je krásné být hrdý na to, že jsem Čech. Ještě krásnější může být hrdost na to, že jsem Američan. Ale nejkrásnější by byla hrdost na to, že jsem člověk. Ale čím se vymezuji jako člověk? Jako příslušník národa mohu usilovat o prosperitu svého kmene. Je to jistě jednodušší, než usilovat o prosperitu lidstva.

Člověk se vymezuje vůči světu. Ale jeho vymezení je křížem, který si dobrovolně nosí. Také přesvědčení a vymezení Židů jako vyvoleného národa připravuje těmto lidem život plný útrap a starostí.

Pokud nám někdo znásilňuje dceru, připadá nám to zcela jiné, než když kdesi v dalekém Darfuru někdo činí to samé dcerám těch "druhých".

Není žádná šance, že by v blízké budoucnosti lidé ve svých činech snížili důraz na svoji národní identitu a převedli jej na tu lidskou. Přesto o tom sním. Sním o tom a nalévám si při tom do šálku další blyštivý pramen zlatavé tekutiny a ten se opět stáčí na dně mého šálku, tak jako spokojený had Uruboros.