Informace kontra svoboda

Větší část své svobody postupně  odevzdáváme společnosti a jsme v situaci, kdy jsou po nás požadovány oběti. 


Není třeba zabíjet vola či krávu na obětní oltáře.

Odevzdat je třeba jen určité pemzum své vlastní svobody ve prospěch celku. 


Indiáni v Amazonce si rozhodně mohou určit, jestli chtějí svoje děti vzdělávat, nebo třeba rodit v porodnici. Zodpovědnost za jejich rozhodnutí totiž visí na nich samotných, případně jejich rodině. 


V sofistikovaných společnostech nesou jednotlivá rozhodnutí na bedrech všichni. Příkladem budiž porod doma. Zdá se to jako naprosté a nezadatelné právo každé ženy. Ale v případě že se něco "schruje", na toto rozhodnutí doplácí stát, potažmo zdravotní pojišťovna či zjednodušeně mi všichni. Je z tohoto pohledu legitimní, že se občané dožadují, aby taková rizika byla minimalizována?

Stejně tak ve školství mi přijde rozumné, zprostředkovat důležité informace (co nejvíce). Informace o tom, jakým způsobem rozpoznat sexuálního devianta, může dítě ušetřit mnoha nepříjemných zkušeností.

Kontaktuji se s velkým množstvím lidí a často sleduji, jak se ti lidé chovají ke svým dětem, nebo k sobě navzájem. Nechovají se tak proto že by byli špatní. Prostě se jim dostalo takových informací, na základě nichž se vytvořil konglomerát myšlenek, pocitů a názorů, kterému říkají "vlastní Já." 

Proto říkám, že informací není nikdy dost. Zabraňovat nebo filtrovat informace je naprosto kontraproduktivní. Věškeré spory a konflikty mají jediný zdroj a to je neporozumění. Neporozumění je pro mne vždy jen nedostatek informací. 

Slyšel jsem a četl jsem několikrát Jocha, takže na jeho ženu už odvahu nemám.


Ke snahám jakési Jochové o tmářství ve školách

Když zamrazí

Kdysi jsem padl na zadek, když jsem si poslechl album Planetárium. Připadalo mi ta komplexnost a celé sdělení jako zjevení. Václava Neckáře jsem měl tehdy spojeného se středním proudem, kterého hrají v rádiu, nebo poskakuje v estrádách.
Poté Václav Neckář vydal úžasné desky s názvem Příběhy písně balady.
Dlouho, moc dlouho jsem si je hrál.

Nikdy jsem neslyšel přejatou píseň, která by byla lepší než originál. Kromě "Jde déšť" od Marie Rotrové a "Chci tě líbat" od Václava Neckáře.
Byla to píseň, která provázela mé dospívání, kdy velkou část mé mysli zaměstnávala touha po té "jediné" lásce.

Příběhy písně i balady se pomalu nořili do minulosti a já jsem jen zaznamenával, že Václav stárne.
Zaslechl jsem něco o tom, že měl mrtvici a že se znovu učí mluvit.

Až pak jsem před pár dny kliknul na jeden odkaz a on tam byl. Nebyl to Václav Neckář mého mládí, byl to muž který prošel větší část svého života a poznal mnoho jeho temných zákrutů. A který opět zpívá.

Soundtrack k filmu Alois Nebel mne lapil a píseň mne stejně jako mnoho dalších ohromila.

Je to především projev Václava Neckáře. Netroufnu si říci, zda jde o bezchybnou intonaci, ale náhle mi přišlo, že se ten hlas, hudba i Václav, sedící na umakartové židličce spojili v jeden dokonalý souzvuk, při kterém mne zamrazí.

Když mne zamrazí, je to vyjimečná událost. Stává se to jednou dvakrát do roka a já mám hodně dobrý pocit, že tohle zamrazení mi způsobil právě Václav Neckář.

Děkuju Václave.

http://www.youtube.com/watch?v=-lN4OkWjmvc