28.1.07
Díky Alberte a Carlosi
Tento měsíc oslavil Albert Hofman sté narozeniny. A zatím kdysi kdesi v jednom městě....
Vplouvám pomalu a něžně do světa lidí, hledím na vozy a jejich obyvatele. Kutálejí se po rušné třídě, zatímco kráčím mezi stromy ke svému klubu, abych se pokochal tou atmosférou klidu a ticha. Moje slunce se dívá kam a proč to jdu. Obloha je modrá jako moje mysl.
Několik minut vyčkám, přecházím po prkené podlaze, v jejiž barvě jsou přimíchány kapky mého potu. Vstoupím do kuchyně, otočím kohoutkem a kapky vody, protékající trubkami, které jsem uložil do stěn, mne pohladí po hřbetu dlaně.
Pustím nějakou hudbu. Ještě je čas Done Juane.
Lidé jsou tu a mají svoje "rozličná" přání, já si hraju, všechno je v pořádku, jen... ještě jsem se docela nevrátil. Hledím na mince, mohu je vzít do ruky, jsou kovové, kulaté, papírky jsou šustivé, barevné, ale nejsem tu ještě natolik, abych je mohl počítat.
"Kolik?" Ptají se. Měl bych někam sahnout, sahnout někam do části mé mysli a pokračovat v té hře, ale nemohu. Nemohu počítat, ale mohu tvořit.
"Kolik dáš?"
"Cože?"
"No kolik bys zaplatil, kdybych to nechal na tobě?"
"Cože?" Rozpačité pohledy, ale i jakási vzrušená vlnka která přeběhne po ústech.
"Dvě deci bílého."
"Tak si ho nalej", směju se na divadelního herce, který si myslí, že už nehraje svou roli.
Hudba hraje, lidé se obsluhují, děvčata vaří kávu, lidé dávají tolik kolik uznají za vhodné a manželka zděšena odchází. A já kouzlím. Z rukávu tahám králíky, které jsem si tam nevědomky schoval, dívám se po "svém lokále", sleduju "svoje děti", soucítím s nimi. Oni se smějí, prožívají zajímavý večer. Jeden z mnoha večerů jejich životů...
Pomalu přistávám mezi lidmy...
Je noc. Přicházím domů. Počítám tržbu. Už to jde. Jsem zpátky Done Juane. Beru si oranžovou plastovou misku. Vrším peníze na hromádky. Papírky zvlášť, mince zvlášť. Je to moje omluva. Vím že trpěla. Ráno vyjde slunce. Tady v kuchyni na stole, bude to její slunce. Tak blízko, tak na dosah...
14.1.07
Smutný život politický
Nějak se tak ani o politické věci nezajímám, snad jen v souvislosti s mým koníčkem, to jest studie struktury lidského ega.
Už ani nevím jak, dostal jsem se k tomuto citátu:
"19. srpna 2006 - Talmanová pro LN řekla: "Z jedné zcela nevinné fotografie někdo vymyslel neuvěřitelný příběh. Teď mám pocit, že cokoli k tomu řeknu, je už téměř zbytečné... Náš vztah (s Topolánkem) není poměr. Je to pouze přátelství."
Přečetl jsem si to a jako bych do toho nějakým způsobem vstoupil. Do toho světa lží a předstírání. Kdy musíte zapírat svoje city, pocity, názory... Přemýšlím často o těch lidech, snažím se jim "dostat do hlavy", co asi cítí, jak vidí svět okolo sebe. Je to neuvěřitelně smutný svět. Svět před jehož vstupní branou musíte odevzdat svoji duši, za což se vám dostane trochu té mediální pozornosti a vaše EGO se bude moci po nějaký čás ohřívat u kamínek vlastního významu.
Co mi to říkáš Bene?
Vstoupil jsem do rodiny, kde je pes. To je pro mne velmi těžké.
Celé dětství jsem vyrůstal se psem po boku. V jednom období dokonce se třemi najednou. První byla velká dobrosrdečná modrá doga a ten třetí byl mrňavoučký pinč. Jmenoval se Zuzana. Ten prostřední se jmenoval Ron a byl to rtuťovitý chlapík. Nechával se honit od Beriny (to byla ta velká) po parku, kličkoval mezi stromy a nikdy nebyl dostižen. Byly to hezké chvíle, když jsem procházel po kobercích spadaného šelestivého listí a sledoval jejich bezstarostné dovádění.
Bylo to období před lety a já jsem byl jiný. Potřeba "vlastnit živou bytost" se rozplynula.
Co jsou vlastně pachy. Co nám voní a co nám páchne? A proč to mají různí lidé různě? Pach zvířat mi není příjemný. Nemůžu to však nijak ovlivnit. Necítím pavouka v rohu u stropu, ani myšku na půdě, ale cítím Bena ve vedlejším pokoji. Nemohu jej vynit z toho, že je cítit jako pes. Nebyl to on, kdo způsobil, že lidé žijí společně se psy v panelákových bytech.
Ve své chaloupce mám místnost kde spím i bdím. Kdysi tam byl chlév. Lidé spali v teplém objetí společně se svými zvířaty. Určitě jim jejich těla voněla. Neboť jim něco poskytovala. Tak jako milence voní milenec, neboť poskytuje rozkoš.
Stále se snažím přijít na to, co mi má ten línající Ben zprostředkovat. Prozatím mi to zůstává velkou záhadou.
Přidávání komentářů
Jak mi sdělila Radka, nebylo pro ní jednoduché přidat komentář k mému spotu zde na novém blogu. Jelikož si vážím svých čtenářů, rozhodl jsem se obratem vytvořit návod jak komentář vložit.
Pod každým článkem je odkaz na vložení komentáře. Pokud na něj kliknete, otevře se stránka kde je možné komentář napsat a odeslat. Ovšem jak je vidět na přiloženém screnshotu, jsou tam k zaškrtnutí nějaké možnosti:
První možnost je pro ty, co mají účet u google (gmail.com). Prostřední, označená červeně je pro ostatní. Poslední (třetí) možnost je pro anonyma, který své jméno prozradit nechce. Pak je možno příspěvěk prohlédnout ("preview") a pokud jsme se svým komentářem spokojeni, odešleme jej na blog ("Publish...")
Krásnou neděli a začátek dalšího týdne všem kdo poletují sítí. Čas neustále ukrajuje z našich dní a nevíme dne či hodiny, kdy naše hra skončí, vychutnejme si proto to právě probíhající dějství, může být poslední...
Pod každým článkem je odkaz na vložení komentáře. Pokud na něj kliknete, otevře se stránka kde je možné komentář napsat a odeslat. Ovšem jak je vidět na přiloženém screnshotu, jsou tam k zaškrtnutí nějaké možnosti:
První možnost je pro ty, co mají účet u google (gmail.com). Prostřední, označená červeně je pro ostatní. Poslední (třetí) možnost je pro anonyma, který své jméno prozradit nechce. Pak je možno příspěvěk prohlédnout ("preview") a pokud jsme se svým komentářem spokojeni, odešleme jej na blog ("Publish...")
Krásnou neděli a začátek dalšího týdne všem kdo poletují sítí. Čas neustále ukrajuje z našich dní a nevíme dne či hodiny, kdy naše hra skončí, vychutnejme si proto to právě probíhající dějství, může být poslední...
13.1.07
Moje první zima v Janských Lázních
Zatím si mnu ruce. Moje první zima v Janských Lázních je skoro v půlce a ještě jsem se se sněhem moc nepotkal. Takto bych si představoval i všechny další zimy až do mého skonu. Možná je to sobecké, vím že jsou lidé, kteří zimu, potažmo sníh používají k výrobě libých pocitů, ale nemohu myslet na všechny. Konec konců oni také neberou ohled na moje utrpení chladných dnů. Jsem natolik benevolentní, že to od nich ani neočekávám. Jediné co očekávám, je Jaro. Každý rok. Nikdy se mi toto očekávání neomrzí. I když, pokud bude zima příštích let v tomto duchu, jsem ochoten ji s přimhouřeným okem tolerovat. Více pro ni udělat nemohu.
P.S. Faktem je, že ten hukot větru, který je tu slyšet za okny, jsem zatím poznal pouze prostřednictvím hororových filmů. Ale je to moc příjemný zvuk. Je prostě venku, kdežto pozorovatel je uvnitř. Jak neustále říkám, štěstí dělá kontrast. Slota venku a pohoda uvnitř = štěstí. Prosté ale účinné.
Celý život jsem jezdil na dovolenou k moři. To bylo to místo, kde by mělo být nejlépe. Až když skončilo moje první manželství (za svůj život plánuji dvě), vzal jsem práci v Peci pod Sněžkou, na hotelu Energetik. Dělal jsem tam údržbáře (jsem hloupý ale hodný) a bylo to překrásné. Ráno se z lesů zvedala mlha a já si připadal jak v deštném pralesu. A když jsem vyšel na terasu a podíval jsem se do toho hlubokého údolí... Pochopil jsem (trochu) sílu hor.
Netrvalo dlouho a jsem tu v Jásnkých Lázních. Našel jsem tu svoji druhou ženu (a to poslední) a učím se žít na horách. Za oknem mi zpívá vítr, dole v údolí se tetelí inverze. Dobrá tedy. Dožiju na horách. :-)
12.1.07
Co bych uvítal na svém pohřbu?
Moje představa je takováto:
You know the way that things go
when what you fight for starts to fall
and in that fuzzy picture
he writing stands out on the wall
so clearly on the wall
nusrat qwalli section
send out the signals deep and loud
and in this place, can you reassure me
with a touch, a smile - while the cradle?s burning
all the while the world is turning to noise
oh the more that it?s surrounding us
the more that it destroys
turn up the signal
wipe out the noise
nusrat qwalli section
send out the signal deep and loud
man i'm losing sound and sight
of all those who can tell me wrong from right
when all things beautiful and bright
sink in the night
yet there?s still something in my heart
that can find a way
to make a start
to turn up the signal
wipe out the noise
wipe out the noise
wipe out the noise
you know that?s it
you know that?s it
you know that?s it
receive and transmit
receive and transmit
receive and transmit
you know that?s it
you know that?s it
receive and transmit
you know that?s it
you know that?s it
receive and transmit
hudba text P.G.
Signal to noise
-------------------------------------------You know the way that things go
when what you fight for starts to fall
and in that fuzzy picture
he writing stands out on the wall
so clearly on the wall
nusrat qwalli section
send out the signals deep and loud
and in this place, can you reassure me
with a touch, a smile - while the cradle?s burning
all the while the world is turning to noise
oh the more that it?s surrounding us
the more that it destroys
turn up the signal
wipe out the noise
nusrat qwalli section
send out the signal deep and loud
man i'm losing sound and sight
of all those who can tell me wrong from right
when all things beautiful and bright
sink in the night
yet there?s still something in my heart
that can find a way
to make a start
to turn up the signal
wipe out the noise
wipe out the noise
wipe out the noise
you know that?s it
you know that?s it
you know that?s it
receive and transmit
receive and transmit
receive and transmit
you know that?s it
you know that?s it
receive and transmit
you know that?s it
you know that?s it
receive and transmit
hudba text P.G.
10.1.07
Všechny naše děti
Bytostně nesnáším... a pak už může následovat cokoliv. Vždy je to tak nějak nakřivo. Nesnášet mohu zloděje, intelektuály, "pseudohumanisty", spammery a vlastně kohokoliv či cokoliv. Vymezuji se tím vůči objektu který mne irituje a domnívám se, že moje nesnášenlivost je zapříčiněna chováním dotyčného objektu. V tom případě věřím, že cesta od "nesnášenlivosti" k "snášenlivosti" je přes změnu chování těchto objektů.
Otázkou zůstává, mohu li k této změně přispět. Moje dcera uvažuje nad svými vrstevníky, které mají poněkud jiné vidění světa. Snaží se pochopit principy, které je dovedly k tomuto vidění, aby si ujasnila přijatelnost či stabilitu jejího vlastního pohledu na chování člověka ve společnosti.
Společnost je něco jako rodina. Skládá se z různých členů, kteří mají různorodé zvyky a návyky. Společnost bychom si mohli představit jako rodiče, kteří se starají o co nejlepší podmínky pro život svých dětí, tedy všech lidských bytostí v její působnosti. Tito lidé mají rozličné názory na to, jak by to mělo ve společnosti (rodině) fungovat. To jak to nakonec dopadne, je jakýsi konsenzus všech členů rodiny.
Pokud máte děti, jistě znáte jejich požadavek na spravedlnost. Pokud máte jedno dítě kterému je čtrnáct let a druhé kterému je sedm let, víte že jejich představa o spravedlnosti se může lišit. Něco jako objektivní spravedlnost neexistuje. Společnost se však snaží vytvořit souhrn zákonů, které by určovaly alespoň tu základní spravedlnost (spravedlnost kterou si členové té které společnosti vymezí) a platí si mechanismy, které se starají o její zajišťování.
To je celkem jasné a zřejmé. Jasné už není to, jak docílit, aby obecný společenský úzus o tom co je a není spravedlnost byl přijat i těmi, kteří mají jinou představu o tom jak by to mělo celé fungovat, popřípadě nemají představu žádnou a zajímají se jen o své vlastní přežití s co nejmenšími energetickými výdaji.
Moje dcera hovoří o vztahu jejích vrstevníků k "morálce", o postojích těchto mladých lidí ke společnosti ve které žijí a o konstrukcích, které si vytvářejí na obhajobu svých činů, které sice částečně vnímají jako neetické, ale jsou schopni si je racionalizovat. Tyto postoje nejsou tvořeny jen na základě jejich vlastního pozorování, ale i na základě zvyků a postojů které jsou jim zprostředkovány rodinou (společností), vrstevníky a v těch lepších případech kulturní potravou, jsou - li ji schopni přijímat. Kulturní potravu nemám na mysli přímo mediální kanály, ale spíše literaturu, ve které čas pozitivním způsobem selektuje zrno od plev.
Ne každý má schopnost napojit se na kanály, které nám poskytuje literatura našich velikánů. Z toho důvodu je přínosem audiovizuální složka, filmy a pořady, které těm kteří mají potíže se soustředěním pozornosti na statická písmena v tištěné formě podávají jakýsi zředěný odvar v barvě a se zvukem. Člověk je do značné míry "napodobovač". Největší vliv na něj má chování lidí v jeho nejbližším okolí a zpočátku jistě ten největší rodiče, alespoň do doby, kdy je přijímá jako autority.
Dříve či později však někteří jedinci dospějí k poznání, že svět jak jej vnímají, je do jisté míry takový, jaký jej vidí. Právě to jak svět vidíme je určeno mimo jiné tím výše zmíněným, to jest našim kulturním poznáním a schopností nacházet souvislosti v jevech a událostech okolo nás.
Když se vrátím k úvodním slovům článku, které jsou vytrženy ze spotu o problematice rasismu v "naší" společnosti, přirovnal bych volání po spravedlivém a rovném přístupu ke všem "svým" bližním, k volání po tomtéž ve vztahu k dětem ve své "rodině" (společnosti). To je jistě legitimní požadavek. Otázkou je, zda-li bude nějakým způsobem řešit problém (kupříkladu rasismus - nebo spíše to co jej vyvolává).
Kdosi kdysi řekl: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?" Je to moudrá věta, ze které je možné vyjít.
Pokud se soustředíme na rozvoj vlastní osobnosti a začneme si uvědomovat svoje vlastní jednání, nebudeme zkoumat, zda je či není krádež pulitru v restauraci pro majitele velká či malá ztráta. Uvažujeme pak o tomto činu jen ve vztahu k sobě samým. Důvodem proč nekradu pak není to, že bych tím způsoboval škodu, ale to, že bych tím manifestoval svoji slabost vydělat si na to, co kradu.
Ve většině případů naše ego naopak chce manifestovat svoji sílu. To je software pro dominantní jedince. Pro ty ostatní jde o prostý soucit. Soucítit s bytostmi které mne obklopují je ta nejvyšší meta, na jakou člověk může dosáhnout.
Tento přístup, ta snaha po kultivaci vlastního ega, vlastní osobnosti, která by měla být každému vštěpována od první třídy a měla by nahradit "občanskou výchovu" spíše něčím na způsob filosofie, by mohla přinést do budoucnosti nějaký efekt. Začít tak nějak od základů a věřit, že dobrá setba přinese svoje ovoce.
Opravdu nevěřím na nesnášenlivost. Není mi to dáno. Nemohu nesnášet některé z mých dětí ani sourozenců jen pro jejich vlastnosti. Vnímám je jako členy své rodiny a snažím se jim pomoci, je - li to v mých silách. Co je v mých silách už je asi u každého individuální.
David Mervart si všímá ve svém blogu toho, že s velmi populárním a kladně přijímaným článkem Petra Staníčka se ztotožňuje mnoho těch, kteří mají ten názor, že "rasisté" (ach ty škatulky) nejsou. Jenom jim prostě už ti "cikáni" lezou krkem.
Někdy to tak bývá, že ve své rodině musím některému z dětí věnovat více pozornosti, než tomu druhému. Stává se, že to "opomíjené" dítě si ztěžuje na pozitivní diskriminaci toho druhého. A má pravdu. Ale tato "pozitivní diskriminace" je dělána v mém zájmu. Já (tedy společnost) mám určitou představu o tom, jak by to v mé rodině (společnosti) mělo vypadat a snažím se.. jak já se snažím.
Ale zde je ještě prostor pro jinou úvahu, která se toho dotýká. Co je největší pomocí? Jak je to s tím příběhem o rybářovi a hladovém poutníkovi?
Poutník:
"Dej mi rybu rybáři, máš jich plný koš, já mám hlad. Dva dny jsem nejedl."
Rybář:
"Drahý poutníku. Mám rád všechny své lidské bratry, i tebe mám rád. Právě proto ti rybu nedám. Ale rád tě naučím jak je chytat."
Každý musíme být tím čím jsme. Nemůžu v sobě potlačit rybáře ani poutníka. Můžu si jen uvědomovat. To je krok k dobrovolné evoluci.
Společnost je něco jako rodina. Skládá se z různých členů, kteří mají různorodé zvyky a návyky. Společnost bychom si mohli představit jako rodiče, kteří se starají o co nejlepší podmínky pro život svých dětí, tedy všech lidských bytostí v její působnosti. Tito lidé mají rozličné názory na to, jak by to mělo ve společnosti (rodině) fungovat. To jak to nakonec dopadne, je jakýsi konsenzus všech členů rodiny.
Pokud máte děti, jistě znáte jejich požadavek na spravedlnost. Pokud máte jedno dítě kterému je čtrnáct let a druhé kterému je sedm let, víte že jejich představa o spravedlnosti se může lišit. Něco jako objektivní spravedlnost neexistuje. Společnost se však snaží vytvořit souhrn zákonů, které by určovaly alespoň tu základní spravedlnost (spravedlnost kterou si členové té které společnosti vymezí) a platí si mechanismy, které se starají o její zajišťování.
To je celkem jasné a zřejmé. Jasné už není to, jak docílit, aby obecný společenský úzus o tom co je a není spravedlnost byl přijat i těmi, kteří mají jinou představu o tom jak by to mělo celé fungovat, popřípadě nemají představu žádnou a zajímají se jen o své vlastní přežití s co nejmenšími energetickými výdaji.
Moje dcera hovoří o vztahu jejích vrstevníků k "morálce", o postojích těchto mladých lidí ke společnosti ve které žijí a o konstrukcích, které si vytvářejí na obhajobu svých činů, které sice částečně vnímají jako neetické, ale jsou schopni si je racionalizovat. Tyto postoje nejsou tvořeny jen na základě jejich vlastního pozorování, ale i na základě zvyků a postojů které jsou jim zprostředkovány rodinou (společností), vrstevníky a v těch lepších případech kulturní potravou, jsou - li ji schopni přijímat. Kulturní potravu nemám na mysli přímo mediální kanály, ale spíše literaturu, ve které čas pozitivním způsobem selektuje zrno od plev.
Ne každý má schopnost napojit se na kanály, které nám poskytuje literatura našich velikánů. Z toho důvodu je přínosem audiovizuální složka, filmy a pořady, které těm kteří mají potíže se soustředěním pozornosti na statická písmena v tištěné formě podávají jakýsi zředěný odvar v barvě a se zvukem. Člověk je do značné míry "napodobovač". Největší vliv na něj má chování lidí v jeho nejbližším okolí a zpočátku jistě ten největší rodiče, alespoň do doby, kdy je přijímá jako autority.
Dříve či později však někteří jedinci dospějí k poznání, že svět jak jej vnímají, je do jisté míry takový, jaký jej vidí. Právě to jak svět vidíme je určeno mimo jiné tím výše zmíněným, to jest našim kulturním poznáním a schopností nacházet souvislosti v jevech a událostech okolo nás.
Když se vrátím k úvodním slovům článku, které jsou vytrženy ze spotu o problematice rasismu v "naší" společnosti, přirovnal bych volání po spravedlivém a rovném přístupu ke všem "svým" bližním, k volání po tomtéž ve vztahu k dětem ve své "rodině" (společnosti). To je jistě legitimní požadavek. Otázkou je, zda-li bude nějakým způsobem řešit problém (kupříkladu rasismus - nebo spíše to co jej vyvolává).
Kdosi kdysi řekl: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?" Je to moudrá věta, ze které je možné vyjít.
Pokud se soustředíme na rozvoj vlastní osobnosti a začneme si uvědomovat svoje vlastní jednání, nebudeme zkoumat, zda je či není krádež pulitru v restauraci pro majitele velká či malá ztráta. Uvažujeme pak o tomto činu jen ve vztahu k sobě samým. Důvodem proč nekradu pak není to, že bych tím způsoboval škodu, ale to, že bych tím manifestoval svoji slabost vydělat si na to, co kradu.
Ve většině případů naše ego naopak chce manifestovat svoji sílu. To je software pro dominantní jedince. Pro ty ostatní jde o prostý soucit. Soucítit s bytostmi které mne obklopují je ta nejvyšší meta, na jakou člověk může dosáhnout.
Tento přístup, ta snaha po kultivaci vlastního ega, vlastní osobnosti, která by měla být každému vštěpována od první třídy a měla by nahradit "občanskou výchovu" spíše něčím na způsob filosofie, by mohla přinést do budoucnosti nějaký efekt. Začít tak nějak od základů a věřit, že dobrá setba přinese svoje ovoce.
Opravdu nevěřím na nesnášenlivost. Není mi to dáno. Nemohu nesnášet některé z mých dětí ani sourozenců jen pro jejich vlastnosti. Vnímám je jako členy své rodiny a snažím se jim pomoci, je - li to v mých silách. Co je v mých silách už je asi u každého individuální.
David Mervart si všímá ve svém blogu toho, že s velmi populárním a kladně přijímaným článkem Petra Staníčka se ztotožňuje mnoho těch, kteří mají ten názor, že "rasisté" (ach ty škatulky) nejsou. Jenom jim prostě už ti "cikáni" lezou krkem.
Někdy to tak bývá, že ve své rodině musím některému z dětí věnovat více pozornosti, než tomu druhému. Stává se, že to "opomíjené" dítě si ztěžuje na pozitivní diskriminaci toho druhého. A má pravdu. Ale tato "pozitivní diskriminace" je dělána v mém zájmu. Já (tedy společnost) mám určitou představu o tom, jak by to v mé rodině (společnosti) mělo vypadat a snažím se.. jak já se snažím.
Ale zde je ještě prostor pro jinou úvahu, která se toho dotýká. Co je největší pomocí? Jak je to s tím příběhem o rybářovi a hladovém poutníkovi?
Poutník:
"Dej mi rybu rybáři, máš jich plný koš, já mám hlad. Dva dny jsem nejedl."
Rybář:
"Drahý poutníku. Mám rád všechny své lidské bratry, i tebe mám rád. Právě proto ti rybu nedám. Ale rád tě naučím jak je chytat."
Každý musíme být tím čím jsme. Nemůžu v sobě potlačit rybáře ani poutníka. Můžu si jen uvědomovat. To je krok k dobrovolné evoluci.
1.1.07
Jsem šťastný až veselý na začátku roku 2007
Píše se rok 1979 a kamarád mi půjčuje kazetu s albem Peter Gabriel. Jsem osloven a propadám kouzlu hudby, která jakoby přišla z jiné sféry reality. Chodím s kazetovým magnetofonem po Nuselském mostě a hudba Petera Gabriela mne doprovází socialistickými dny mého bytí.
Píše se rok 2006. Konec roku neslavím už asi šest let, televizi nesleduji asi tři roky, ale teď v tuhle chvíli, hodinu před půlnocí zatoužím po něčem krásném. Zatoužím po Secret World od Petera Gabriela, DVD koncertu kdesi z Itálie. Usedám do křesla, spouštím DVD a nanáším emulzi na nahá záda své přítelkyně.
Moje představa rozkoše. Gabriel a intimní doteky. Hluk petard za okny ustupuje do pozadí a moje přítelkyně a já vstupujeme do soukromého světa Petera Gabriela, pro mne největší hudební osobnosti mého života. Bolestně vnímám ubíhající čas, každá píseň je pro mne oslavou tvořivé geniality. Po zádech běhá mrazení a půlnoc se neúprosně blíží.
Za deset minut dvanáct vypínám přehrávač. Prožil jsem krásné chvíle, ale moje přítelkyně chce prožít svoje krásné chvíle a tak s ní vyrážím na půlnoční ohňostroj. Kráčíme ulicí. Trhám sebou při ránách amaterských pyrotechniků, choulím se před křikem opilých "jsou – druhů", stále ještě vnitřně naplněn a posilněn zážitkem z koncertu Petera Gabriela.
Ve dvanáct začnou k obloze létat barevné prskavky lidského ega, k tomu zní Michael Jackson a já si říkám, že žádný ohňostroj netrvá věčně a že to je jeho nejkrásnější vlastnost.
Cesta zpět je do kopce a já se trochu zadýchám. Přemýšlím o tom, že v přehrávači čeká zbytek koncertu, koncertu který mi dává nahlédnout do lidských možností, do rozměru tvořivého potenciálu, který je v nás ukryt.
Usedám k obrazovce a mačkám "Play". Hrubé veselí šťastných občanů se noří do minulosti a Peter Gabriel mne opět přenáší do svého světa, ve kterém je mi tak dobře. Je bolestný ten konec, ty závěrečné titulky, ale díky Gabrielovi mohu říci: "Byl to krásný rok – zvláště pak jeho závěr."
Nevím jak se to stane, že se narodí někdo, kdo má schopnost přinést do mého (a věřím že nejen do mého) srdce takovou krásu. Snad je to jakési potvrzení toho, že bůh nás má nakonec opravdu rád. Jinak by nám přece toho svého anděla Gabriela neposlal.Takže jsem tedy šťastný až veselý a to vše na začátku roku 2007
Píše se rok 2006. Konec roku neslavím už asi šest let, televizi nesleduji asi tři roky, ale teď v tuhle chvíli, hodinu před půlnocí zatoužím po něčem krásném. Zatoužím po Secret World od Petera Gabriela, DVD koncertu kdesi z Itálie. Usedám do křesla, spouštím DVD a nanáším emulzi na nahá záda své přítelkyně.
Moje představa rozkoše. Gabriel a intimní doteky. Hluk petard za okny ustupuje do pozadí a moje přítelkyně a já vstupujeme do soukromého světa Petera Gabriela, pro mne největší hudební osobnosti mého života. Bolestně vnímám ubíhající čas, každá píseň je pro mne oslavou tvořivé geniality. Po zádech běhá mrazení a půlnoc se neúprosně blíží.
Za deset minut dvanáct vypínám přehrávač. Prožil jsem krásné chvíle, ale moje přítelkyně chce prožít svoje krásné chvíle a tak s ní vyrážím na půlnoční ohňostroj. Kráčíme ulicí. Trhám sebou při ránách amaterských pyrotechniků, choulím se před křikem opilých "jsou – druhů", stále ještě vnitřně naplněn a posilněn zážitkem z koncertu Petera Gabriela.
Ve dvanáct začnou k obloze létat barevné prskavky lidského ega, k tomu zní Michael Jackson a já si říkám, že žádný ohňostroj netrvá věčně a že to je jeho nejkrásnější vlastnost.
Cesta zpět je do kopce a já se trochu zadýchám. Přemýšlím o tom, že v přehrávači čeká zbytek koncertu, koncertu který mi dává nahlédnout do lidských možností, do rozměru tvořivého potenciálu, který je v nás ukryt.
Usedám k obrazovce a mačkám "Play". Hrubé veselí šťastných občanů se noří do minulosti a Peter Gabriel mne opět přenáší do svého světa, ve kterém je mi tak dobře. Je bolestný ten konec, ty závěrečné titulky, ale díky Gabrielovi mohu říci: "Byl to krásný rok – zvláště pak jeho závěr."
Nevím jak se to stane, že se narodí někdo, kdo má schopnost přinést do mého (a věřím že nejen do mého) srdce takovou krásu. Snad je to jakési potvrzení toho, že bůh nás má nakonec opravdu rád. Jinak by nám přece toho svého anděla Gabriela neposlal.Takže jsem tedy šťastný až veselý a to vše na začátku roku 2007
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)