Tento měsíc oslavil Albert Hofman sté narozeniny. A zatím kdysi kdesi v jednom městě....
Vplouvám pomalu a něžně do světa lidí, hledím na vozy a jejich obyvatele. Kutálejí se po rušné třídě, zatímco kráčím mezi stromy ke svému klubu, abych se pokochal tou atmosférou klidu a ticha. Moje slunce se dívá kam a proč to jdu. Obloha je modrá jako moje mysl.
Několik minut vyčkám, přecházím po prkené podlaze, v jejiž barvě jsou přimíchány kapky mého potu. Vstoupím do kuchyně, otočím kohoutkem a kapky vody, protékající trubkami, které jsem uložil do stěn, mne pohladí po hřbetu dlaně.
Pustím nějakou hudbu. Ještě je čas Done Juane.
Lidé jsou tu a mají svoje "rozličná" přání, já si hraju, všechno je v pořádku, jen... ještě jsem se docela nevrátil. Hledím na mince, mohu je vzít do ruky, jsou kovové, kulaté, papírky jsou šustivé, barevné, ale nejsem tu ještě natolik, abych je mohl počítat.
"Kolik?" Ptají se. Měl bych někam sahnout, sahnout někam do části mé mysli a pokračovat v té hře, ale nemohu. Nemohu počítat, ale mohu tvořit.
"Kolik dáš?"
"Cože?"
"No kolik bys zaplatil, kdybych to nechal na tobě?"
"Cože?" Rozpačité pohledy, ale i jakási vzrušená vlnka která přeběhne po ústech.
"Dvě deci bílého."
"Tak si ho nalej", směju se na divadelního herce, který si myslí, že už nehraje svou roli.
Hudba hraje, lidé se obsluhují, děvčata vaří kávu, lidé dávají tolik kolik uznají za vhodné a manželka zděšena odchází. A já kouzlím. Z rukávu tahám králíky, které jsem si tam nevědomky schoval, dívám se po "svém lokále", sleduju "svoje děti", soucítím s nimi. Oni se smějí, prožívají zajímavý večer. Jeden z mnoha večerů jejich životů...
Pomalu přistávám mezi lidmy...
Je noc. Přicházím domů. Počítám tržbu. Už to jde. Jsem zpátky Done Juane. Beru si oranžovou plastovou misku. Vrším peníze na hromádky. Papírky zvlášť, mince zvlášť. Je to moje omluva. Vím že trpěla. Ráno vyjde slunce. Tady v kuchyni na stole, bude to její slunce. Tak blízko, tak na dosah...
21 komentářů:
tedy haasku, tys mi dal! Ten text mě rozplakal. :-) Už ráno. Těžko říci čím a proč. Prostě pod tím textem je něco, co znám, důvěrně znám. Je to ten svět, ve kterém žiju, zatímco ten vnější je tak trochu jako divadlo...
O Castanedovi jsem hodně slyšela, ale ještě jej nečetla. nemám ráda pravdy, které se halí do šamanského a exotického hávu. Ale možná, když to extrahuji, odfiltruji, že tam bude něco ještě pro mě, přestože jsem si řekla, že vše podstatné už znám. Nyní je třeba to jen žít a nějak zajistit bezproblémovou symbiózu světa vnějšího s vnitřním a naopak.
Děkuji za ten odkaz a impuls. Uvidíme, co přinese či ne.
Lenka: Neřekl bych, že jde o nějaké pravdy. Svět se brání pravdám a svazovat jej do nich je bolestné pro nás samotné. Castaneda není filosofie, je to spíše hudba. Flétna na břehu řeky, která se halí do mlžného oparu ranní naděje. Občas je hezké se posadit na břeh, oddat se proudu té řeky a nechat se kolébat zvukem flétny, neboť není rozdílu mezi flétnou, zpěvem skřivana nebo houkáním sýčka :-)
Haasku...je tohle všechno opravdu skutečnost? Myslela jsem, že se učíš žít v horách.
Je to skoro jako sen. Jako můj sen. Jako bych ho sama žila.
OSHO...cituješ, co stalo se mým zákonem. I když jsem nikdy nedošla dál.
Mirka: Kdysi Kdesi...Občas se potírám vonnými vzpomínkami :-)
Haasku, porad dokola si ctu text od toho Oshi. Neznam moc jeho texty ale neco mi to rika.
Vytahla jsem si z toho tuto vetu: Mně ale ponechte mou pošetilost. Nebuďte tím dotčeni. Ani já se necítím být uražený - na světě je tolik rozumných lidí, ale mě to neuráží."
Budu moc rada kdyz se lide kteri jsou hodne pouceni a vlastne jsou ve svojem duchovnu hrozne daleko budou na me divat timhle pohledem :o) Ze naivni trouba jako ja se jichnemuze nijak dotknout svoji nevedomosti:o) Celkove jsem si vsimla ze se vydeluje skupina lidi kteri jsou na vysi a shlizi ze sveho piedestalu na pinozici se mravence na zemi. Premyslim co s tim. Zda se skrabat na piedestal nebo se jednoduse pinozit dal jako mravenec.
Radka: Drahá Radko. Nevím jak to myslíš. Já žádné lidi na duchovní výši nevidím a neznám. Každý má svůj svět, někdo je s ním spokojený a někdo nespokojený. Ti kteří si nejsou svým světem zcela jistí, se snaží přesvědčit ty ostatní (a hlavně sebe) že čehosi dosáhli, že jdou "správnou" cestou. Internet je plný lidí kteří "vědí". Jsou to zaletované nádoby, do nichž se už nic nového nevejde. Jestli máš pocit, že tě kdokoliv v čemkoliv převyšuje, uvědom si (chceš - li) že lidstvo je přepestré skupenství. Občas se stane, že lampa začne přesvědčovat topinkovač, že smyslem života je svítit, zatímco radiátor si brumlá cosi o tom, že by se mělo hlavně hřát. Je možné, že lednice se dívá zpatra na mikrovlnou troubu, snad jí i opovrhuje, ale to není podstatné. Jsme všichni součástí stromu života. Lístky, třepotající se ve větru času. Pinožit se či škrábat na piedestal? To jsou jen myšlenky v tvé hlavě. To co děláš, je to co dělat máš. Vím že se domníváš, že to záleží na tvém rozhodnutí, že ty si řídíš svůj růst, to zda porosteš na západ či na východ, ale je dobré nezapomenout, že není ten jediný dobrý či správný spotřebič, není ten jediný či správný člověk. Nějaký ideál. Jsou lidé, barevná vlákna, která tvoří gobelín lidského života. Žádná barva v něm není zbytečná nebo přebývající. Žádná se nepinoží. Je - li někdo schopen vidět celek, pochopí že obraz se skládá z nás všech.
kdo se moc pta, moc se dozvi :o) Muj muz vzdycky tvrdi, ze at delam co delam vzdycky to micham vareckou jako polevku a nakonec je to k jidlu.
vlastne az na blogu jsem zjistila ze existuji ruzne duchovni spolky a esotericke skupiny. Kazda z nich je nadupana pravdami a zastitena bestsellery a svymi oblibenymi GURUami. A kazda se blahoskonne diva na TY OSTATNI. A ja tohle s uzasem pozoruji. Dyt vsichni rikaji dokola porad to same :o)) Obklopeni stejnymi typy, kteri ctou ty same knihy, se vzajemne ujistuji ze se ptaji, odpovidaji a mysli to same. Ale umeli by tihle meditujici vest standardni zivot, opecovat rodinu, vydelat penize, zajistit decka na VS, trikrat tydne soulozit, pecovat o rodice, o majetek, zvirata, jeste se u toho duchovne vyvijet a byt stastni? :o) Samozrejme odpovi ze o to ani nemaji zajem.
Haasku, pisu to tak trochu nadlehcene :o) ani nevim proc to pisu. Mozna me ti vsichni "svati" tak trochu stvou :o)))) Kdysi jsem mela v sobe touhu se podivat do nejakeho spolku, podiskutovat o smyslu sveta. Ted jsem se stahla. Nevim zda je to pro me. Opet jsem si potvrdila ze jsem jen sama se sebou. Individualistka jdouci osamele svoji cestou. A proc ti to pisu na blog? Citim mozna nejakou spriznenost. Ale ani nevim v cem :o)
Haasku, jestli se nemýlím, cituješ – možná ne doslovně – také z knížky od Thortona Wildera „Osmý den“. Měla jsem ji snad před 20 lety půjčenou a moc se mně líbila, udělala jsem si docela dost výpisků. Ta pasáž o goblénu je krásná: „Příběh, historie, je jeden nedílný goblén. Žádné lidsko oko se nemůže honosit, že vidí víc, než kousek zšíři dlaně....Mnoho se mluví o vzoru v goblénu. Někteří si jsou jisti, že vzor vidí. Někteří vidí to, co jim bylo nakázáno vidět. Někteří si vzpomínají, že vzor kdysi zahlédli, ale pak že se jim ztratil. Někteří čerpají sílu vidouce desén, jenž věští, že utiskovaní a vykořisťovaní tohoto světa se postupně vymykají z pout nevolnictví. Někteří nalézají sílu v přesvědčení, že není nic vidět. Někteří......“ Tuším, že to bylo v části, kde se mluvilo o smrti – u Indiánů, o jejich pohřbívání, přístupu k umírání atd.
Carlose Castanedu jsem četla jednu knížku, ale opravdu nevím, který díl to byl, syn má všechny. Daroval mně „Sílu ticha“. Ještě jsem ji nepřečetla celou. Nevím proč. (Způsob psaní mě rozčiluje úplně stejně, jako mě z neznámých důvodů rozčiluje způsob psaní M. Kundery a Hrabala. Prostě je nejsem schopná číst.) Líbila se mně knížka Cesta pokojného bojovníka od Dana Millmana – i když můj známý mně říkal, že je to jeho jediná dobrá knížka. Pak se mně líbila ještě jedna knížka – nevzpomenu si v žádném případě na jméno autorky – napsala to žena – ani na název. Bylo to o stejném učení.
Nejsem asi dostatečně inteligentní, nebyla bych schopná dokázat tak žít. I když z toho Millmana jsem si hodně vzala a hodně mně pomohl. Ale asi mně nezbývá nic jiného, než po už jistě krátký zbytek života se pinožit kdesi dole, vzhlížet k těm inteligentním a pokoušet se od nich co možná nejvíce převzít. :o)))
Moc zdravím.
Hančí, teda to je nějaká divná hra na velké a malé lidi, na pinožení a vzhlížení.
Myslím, že není malých lidí, jen těch, kteří se cítí být malými. A stejné je to s těmi "velkými".
Naokraj: Kdykoli mluvíme o jiných lidech, mluvíme více o sobě než o jiných. ("Když Pavel mluví o Petrovi, je to více o Pavlovi než o Petrovi.")
Hančí, to že jsem mluvila o té "divné hře" bylo vzedmutí emocí, že tak vzdělaná a umělecky zaměřená žena, jako jsi ty, může uvažovat o pinožení a vzhlížení. Jsi veliká! Sakriš! :-))))
(To jenom abys správně pochopila mé "spravedlivé rozhořčení". :-) )
Lenko, ja hanci rozumim. Casto se citim jako ona a rikam si, ze jsem strasne obycejna :o)
Ze jen prihlizim a nakonec jdu svoji cestou. Nemam silu a ani cas k teoretickym uvaham. A pritom to byl kdysi prd 20 lety muj oblibeny konicek. A ted ten vlak ujizdi nekam v dal a ja mu jen mavam.
Ale jo, Radko, dyk jo. Já jen,že vím, co Hančí čte,jak je kulturně úžasně na výši a pořád se podceňuje, to mě vedlo k tomu komentáři.
Koneckonců, jsme všichni přece obyčejní.... a taky neobyčejní... jak se to vezme, platí obojí.
... a všimla jsi si toho svého "prdu" před 20 lety? Milý překlep. :-)
Lenko, jenze Hanci JE NA VYSI. Nezavisle na tom, co ji kdo vyklada. Povzbuzovani a chvaleni muze fungovat spise opacne.
Ten prd jsem si vsimla, kdyz jsem ted prisla znovu na stranky :o) A tak nejak to vyjadruje i muj momentalni filosoficky stav. jsem kyvadlo mezi svety.
Ale vim ze se nakonec priklonim k pragmatizmu. Protoze vykladat krasne a moudre veci muze dnes kdokoliv. Vsude se vali hromady knih a poucek. Ale zit a prezit v dnesnim svete aniz by clovek za sebou zanechal spoust je podstatne tezsi :o)
Myslím, že to, co na Hančí působí tak či onak, může říct jenom ona a ta tu teď není.
Myslela jsem to dobře a byla bych ráda, aby to bylo tak pochopeno (hlavně jí).
Pes honící se za ocas, nikdy svůj cíl nedosáhne. Jednou padne únavou. Je to však jeho volba. Pokud existuje.
Velmi volně navazuji bez myšlenek na konkrétní lidi:
Nadřazenost působí vyřazení, vyřazení působí sražení, sražení působí uražení..... nehrajte(nehrajme) si s uraženými, mohli by vás(nás) podrazit.
Leni : Právě teď a díky Tobě zapadlo další kolečko.
Hrajme si s uraženými, každý pád je předzvěstí vzestupu
Haasku s tím souhlasím.
je přínosem mýt kolem sebe více uražených a každý uplně odlišný. Důležité je tu uraženost v nich poznat a nehledat chybu příliš dlouho v sobě. Bere to čas a energii .......
Všechny zdravím. Konečně jsem opět tady. Lenko - samozřejmě, že nejsem uražená!!! Jak bych mohla být! a moc děkuji za hodnocení. Radka asi ví, jak na tom jsem. Já se moc dobře znám, vím na kolik toho mám a na kolik ne. Vždycky jsem říkala, že to je to nejhorší - uvědomovat si svoji nedostatečnou inteligenci. Kdybych si toho nebyla vědomá, byla bych možná šťastnější. Ale po pravdě řečeno, nechtěla bych to. Raději mám alespoň to málo, co mám. - Vím, kde jsou mé hranice. Mnohdy s vámi nemohu diskutovat, protože Vám nestačím - rozumím vám dobře, ale nejsem schopná adekvátně odpovědět. ale alespoň se mohu učit, když Vaše diskuze čtu a to jsem moc ráda. Takže dík všem, od koho se mohu učit přemýšlet. Moc zdravím.
Hančí, já nemylsela s tou uražeností na tebe, samozřejmě, to jen ta debata o sebepoceňování mě přivedla na pár vzpomínek.... ještě to zpracuji u sebe na blogu.
Ale, nějak ti stejně nemůžu uvěřit, že nám v něčem nestačíš, to já si občas připadám vedle tebe jako kulturní barbar..... ale už mlčím. Pšššt! :-)
Okomentovat