Reprezentuji

Úsměvný je svět "reálného života". Občas do něj zběžně nahlédnu.
Zdá se, že je nám třeba renty pro sportovce, píší deníky. Dvacet tisíc měsíčně na přilepšenou pro bývalé reprezentanty. Pokud měli to štěstí a získali jako reprezentanti medaili.

Chápu že jsou lidé, kteří rádi sportují. Chápu že jsou jiní lidé, kteří na to koukají. Myslím že jsou lidé, kteří sledují jiné lidi, jak tito lyžují, běhají, nebo třeba souloží. Nic proti tomu. Nemyslím že je ale rozumné, aby část z mých daní byla věnována bývalým reprezentantům. Chápu pokud je část mých daní obecně věnována sportu. Je lepší když lidé sportují, než když se perou, nebo vraždí. Agresivita musí z těla ven. Nicméně znáte to, bližší košile než kabát. Moje drahá lékařka má zhruba stodvacet až stotřicet korun na hodinu. Na víc nejsou peníze. Říkají to pojišťovny, ministři, předsedové vlád. Říkají to všichni. Moje žena musí chodit do služeb. Děti rostou, musíte jim kupovat oblečení, musíte jim vařit jídlo. Musíte platit nájem. Chtěli byste koupit dětem počítač, ale není to možné. Jste kdesi dole na žebříčku potřebnosti. Potřebni jsou sportovci, zejména pak reprezentanti, neboť je na ně možné hledět s hrdostí a slzou v oku na obrazovce. Je možno v restauracích, třeba u zlatavého moku rokovat o tom, jací jsou ti naši kluci zlatí pašáci.

Já a moje žena nechodíme do restaurací. Nemůžeme si to dovolit. Kupujeme potraviny v Plusu a Kauflandu. Doma z nich vytváříme uměřené obrazy tvořivé rozmanitosti. Naše nákupy jsou bolestivé. Krvácíme při nich. Ale možná by nám krvácení zastavila večerní obrazovka. Možná by nás pozorování sportujících bytostí přivedlo na jiné myšlenky. Konec konců, život není jen o těch penězích. Asi si více nezasloužíme. Pokud to tak je, určitě je to tak správně.
Stejně jsem ale zvědavý, jestli ti naši reprezentanti dostanou svoji rentu. A co dalšího se ještě zrodí v hlavách "našich zastupitelů." Naši zastupitelé. Reprezentanti naší vlasti. Vlast. Zem. Člověk.
Tuším že až se konečně zbavíme těch národnostních nesmyslů, tuším že až se zbavíme ví té nacionalistické veteše a staneme se prostě jenom lidmi, přiletí mimozemšťané a bude zase zapotřebí reprezentovat (pro změnu) lidi. Předpokládám, že mimozemšťané a lidé budou hrát fotbal nebo provádět jinou kultivovanou formu boje a že budeme fandit našim reprezentantům.
"Do toho! Nandejte jim to klucíí!" Lidé budou vzrušeně posedávat u obrazovek, budou mít vlhké dlaně a možná že za temným oknem padne vločka do bláta pod našim ledovým parapetem.

Venku je stále ještě sníh. Okolo jsou mlčenlivé lesy. Stromy nepohnutě stojí a čekají. Jak daleko je z tohoto světa do toho světa "reálného"? Natočím si sklenici vody a pomalu upíjím. Reprezentuji jen sám sebe. Zatím nevím na jakém se umístím místě. Ještě je čas. Ještě je tak mnoho času...