Pro Aju

Hledání chyb není slovní spojení, ze kterého bych byl nadšený. Slovo chyba mi neladí. Alespoň pokud se jedná o lidské chování, jednání a pohled na něj.

A já toto jednání rád pozoruji. Stejně tak jako pozoruji rád Severina, starého muže s orlím nosem, který má v očích modrý smutek večerní oblohy. Okolo těch jeho oblačných očí, tak jako sluneční paprsky, sálají do stran jeho vědoucí vrásky a konečky stříbřitých vlasů zpod jeho slamáku se zvědavě rozhlížejí po zahradě.

Severin pleje záhon, odstraňuje travinu zvanou "plevel", o kterou nejeví jeho estetické oko zájem. Nedomnívá se, že se stala někde nějaká chyba, že tu ten "plevel" vyrostl. Nezlobí se na něj. Jemně jej pokládá na hromádku za sebou, aby jej posléze odnesl na kompost a přikryl hlínou. I on je součástí toho věčného koloběhu. Zalévá květiny tam v rohu u nahnilého plaňkového plotu. Vždy na mne pokývá hlavou a já nepatrně pokrčím rameny, jako že už zítra, nebo nějaký další den, se do toho plotu opřu. Oba víme, že ten den je v daleké budoucnosti, asi jako den, kdy slunce spálí tuto živoucí planetu na troud.

Severin také ví, že ta kyselá zelená švestka jednoho budoucího dne sladkostí své dužiny osvěží ve své smrti toho, jehož ruka si ji vsune mezi lačné rty.

Zrání je určitý proces a Severin ví, že nic se nerodí zralé. S pomocí slunce a někdy i Severinů plody lidské i rostliné zrají, od trpkosti do sladka. Vše ve vesmíru zraje, různou rychlostí a intenzitou. Vidím lidi okolo sebe jako plody této země. Každý má svůj význam, své místo. Nikdo není chybný, nikdo zbytný. Každá existence má svůj smysl. I ten bodlák, i ta orchidej. Šelma i sup. Vrah i oběť.
Někdy mají mnozí lidé listnatého vzezření tendenci přesvědčovat smrk o tom, že mít jehličí je chyba.
Někdy pro změnu lidé mají pocit, že když třešeň neplodí banány, jedná se o podraz, či zlovolnost. Zlobí se na banánovník, že jej považovali za třešeň. Tolik lidí se zlobí na celý svět, tolik lidí se domnívá, že jejich štěstí závisí na tom světě okolo nich. Na penězích, které vydělají, na práci, kterou dostanou, jevech a skutečnostech, které se odvíjejí nezávisle na nich. A mnozí dál klopýtají od jednoho rána ke druhému, hledají v katalogu cestovních kanceláří, stavebních firem, očich svého druha, smíchu svých dětí, prestiži svého společenského postavení, hledají to, co si neustále nosí sebou, ukryté ve svém srdci. To, co zraje pod paprsky lásky. Lásky těch druhých, ale především té jejich. Přistoupit s láskou k ohavným nestvůrám, které se kdesi hluboko uvnitř nás skrývají, je těžké. Je tu ten strach. Strach pomocník. Ale každý pomocník jednoho dne musí naši ruku pustit, abychom mohli udělat svoje první kroky, první tempa v oceánu bytí.

A to vše se neustále děje, když se Severin posadí na lavičku, aby si na chvíli odpočinul. Vlastně je to Severinova zahrada a nejsou v ní chyby. Odehrávají se v nich procesy, jichž se Severin účastní pro radost sobě i mě. Dvou plodů jednoho stromu života