Když jsem zemřel, sledoval jsem svoje nohy, jak rychle zdolávají schody. Mířil jsem do ložnice kde spala Mirka. Bylo okolo třetí hodiny ranní.
"Jsem bůh." Vůbec mi ta slova nepřipadala nesmyslná. Mirka byla rozespalá. Až když jsem ta slova vyslovil, uvědomil jsem si jak zní. Opravil jsem se:
"No takový malý bůh." Stále to nebylo ono, ale bylo to blíž.
Chtěl jsem jen jediné. Aby mi řekla že bude zítra. To byl největší problém. Člověk je jako plavec mezi ostrovy. Každý den vypluje z jednoho ostrova, aby večer doplul k ostrovu dalšímu. Bytí je však věčné, bez počátku a konce. To je trochu děsivé. Ostrovy na dohled mizí. Byly jen milosrdnou májou. Já jsem tím mořem. Nikam nepluji. Jen ty loďky, lidská ega se objevují a zase mizí. Věděl jsem že mohu všechno. Vědět ale není chtít.
Nejsem věřící. Věřící může být mysl. Věřit můžeme tomu, že zítra vyjde slunce. To je víra. To slunce však vyjít nemusí. Věřit tedy není vědět. Strach pochází z nevědění. Pokud nevím, že lano po kterém kráčím, není ve výšce, ale jen pět centimetrů nad zemí, mohu zažívat strach. Moje uvědomění toho, že lano není vysoko, ode mne můj strach oddělí. Vědomí toho, že jsem i tím lanem, i tím kdo na něm stojí, i zemí nad kterou se to lano vznáší, transformuje strach na lásku. Takový člověk však není VĚŘÍCÍ, ale spíše VIDOUCÍ. Naše vědomá část si uvědomuje soulad, harmonii i dokonalost celku. Celku, kterému je snadné se odevzdat. Konec bojů, nastává smíření. Nelze se strachu nadále držet. Jeho pomocná ruka již není zapotřebí. Už nekráčíme po tom laně ze strachu, abychom nepadli a nezemřeli, ale proto, že jsme pochopili, že jsme to byli my kdo se vydal na cestu a že je to náš dar celku.
Všichni jsme součástí tohoto celku, ať vědomě či nevědomě. Je třeba kráčet. Pomůže nám v tom strach, nebo - přišla - li ta chvíle - láska.
Naše pozornost je náš dar a my jej můžeme s rozmyslem darovat. Své existenci, nebo svému růstu. Důležité je pouze uvědomění. Můžeme dělat cokoliv, ale dělejme to vědomě. To je předpoklad růstu.
Štěstí lidských bytostí je založeno na kontrastech. Kůň milující cukr se musí smířit s bičem. Štěstí a strach jsou věční kamarádi. Chcete - li štěstí, hýčkejte si strach.
Láska není strach. Je to opačný pól střelky našeho životního kompasu.
Všechna tato slova jsou zbytečná. Pro toho kdo ví jsou minulostí a pro toho kdo neví, jen mlhavě tušenou budoucností. Přesto je někdo, pro koho mají svůj skrytý smysl. Jsi to TY. A jsem rád že jsem ti je mohl věnovat.
Tisíce CD s muzikou všeho druhu ke stažení zdarma
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
12 komentářů:
Děkuju Ti.Zažívám vyjímečné chvíle, tohoto rána..díky Tobě.
Stím strachem tedy nevím, jde srovnávat strach a lásku ?
Je hodně a různých pocitů ze strachu
i když lásky vlastně také :-(
Tak teď nevím a po prvním přečtení to bylo tak jasné, že pocit mám stejný :-( mám, ale pak ......
Jen ta láska a strach je asi ještě na další téma. Nemám tato dvě slova spojena cítím, že strach energii bere a láska jí dává. Tedy ovšem pokud lásku nedoprovází strach , ale pak to zase není láska !
Už to mááám, ale mazat to nebudu, je to fakt jiné téma. Neměla jsem číst dvaktát.
!! Musí se poznat obojí na té dlouhé cestě a s tím všechny ty pocity !!?? ANO A DÍK
Haasku OMLOUVÁM SE JÁ JEN
Ač dvakrát četla jsem veeelmi nepozorně přiznávám. Ale tak mi to v hlavě jen mé hlavě pochodovalo zamotané a spojené.
Tvůj článek je úhledný a vše jasně napsáno.
Ps: už se někomu podařilo cestovat mimo svoji schránku? :-((
Já bych jen chtěla vědět jestli jestli nejsem sama a taky kam všude můžu , jsou místa kam se bojím a třeba ani nemusím, nebo mám??
Haasku, výjimečný článek. Jako zavolání domů, když už člověk zapomněl, že nějaké doma má. Vím, jaké to je - octnout se ve světě, kde strach neexistuje. A přece jsem to ztratila... a teď, moc se toužím zase vrátit ... domů.
Moc silná je pro mě věta: "Naše pozornost je náš dar a my jej můžeme s rozmyslem darovat." Vím to, a přesto... Můžeme darovat, já vím.
Moc děkuji za ten článek.
Aja: Dělej to co tě naplňuje. Můžeš - li volit mezi strachem a láskou, tedy tedy si zvol.
Lenka: I já tobě děkuji za tvé návraty...
Ano, libi se mi tato uvaha.
Mozna je to i odpoved, proc ten co se malo boji, je take malo stastny. A proc ten kdo se neboji vubec, neni stastny.
Mozna je to i odpoved pro me. Zda chci byt stastna.
Mám děsnej strach, když myslím na to co chci udělat. Navzdory strachu dělám s láskou a dám všechnu energii aby se má myšlenka zhmotnila a pokud mám možnožnost vidět, cítím naplnění a příval energie - štěstí.
Měla jsem a mám strach...napsat cokoli.
Snad poprvé ve svém životě jsem na malý okamžik zatoužila po jiném jménu.
Mirka: Na maličkou chvíli mne napadlo, že mi napsala "bývalá moje" Mirka :-))
To právě proto jsem se alespoň na tu malou chvíli komentáře chtěla jmenovat jinak.
S tím jménem nešlo, než nenapsat nic.
Haasku, moc krásný článek. No - já mám strach snad úplně pořád. Díky.
Okomentovat