Když jsem zemřel, sledoval jsem svoje nohy, jak rychle zdolávají schody. Mířil jsem do ložnice kde spala Mirka. Bylo okolo třetí hodiny ranní.
"Jsem bůh." Vůbec mi ta slova nepřipadala nesmyslná. Mirka byla rozespalá. Až když jsem ta slova vyslovil, uvědomil jsem si jak zní. Opravil jsem se:
"No takový malý bůh." Stále to nebylo ono, ale bylo to blíž.
Chtěl jsem jen jediné. Aby mi řekla že bude zítra. To byl největší problém. Člověk je jako plavec mezi ostrovy. Každý den vypluje z jednoho ostrova, aby večer doplul k ostrovu dalšímu. Bytí je však věčné, bez počátku a konce. To je trochu děsivé. Ostrovy na dohled mizí. Byly jen milosrdnou májou. Já jsem tím mořem. Nikam nepluji. Jen ty loďky, lidská ega se objevují a zase mizí. Věděl jsem že mohu všechno. Vědět ale není chtít.
Nejsem věřící. Věřící může být mysl. Věřit můžeme tomu, že zítra vyjde slunce. To je víra. To slunce však vyjít nemusí. Věřit tedy není vědět. Strach pochází z nevědění. Pokud nevím, že lano po kterém kráčím, není ve výšce, ale jen pět centimetrů nad zemí, mohu zažívat strach. Moje uvědomění toho, že lano není vysoko, ode mne můj strach oddělí. Vědomí toho, že jsem i tím lanem, i tím kdo na něm stojí, i zemí nad kterou se to lano vznáší, transformuje strach na lásku. Takový člověk však není VĚŘÍCÍ, ale spíše VIDOUCÍ. Naše vědomá část si uvědomuje soulad, harmonii i dokonalost celku. Celku, kterému je snadné se odevzdat. Konec bojů, nastává smíření. Nelze se strachu nadále držet. Jeho pomocná ruka již není zapotřebí. Už nekráčíme po tom laně ze strachu, abychom nepadli a nezemřeli, ale proto, že jsme pochopili, že jsme to byli my kdo se vydal na cestu a že je to náš dar celku.
Všichni jsme součástí tohoto celku, ať vědomě či nevědomě. Je třeba kráčet. Pomůže nám v tom strach, nebo - přišla - li ta chvíle - láska.
Naše pozornost je náš dar a my jej můžeme s rozmyslem darovat. Své existenci, nebo svému růstu. Důležité je pouze uvědomění. Můžeme dělat cokoliv, ale dělejme to vědomě. To je předpoklad růstu.
Štěstí lidských bytostí je založeno na kontrastech. Kůň milující cukr se musí smířit s bičem. Štěstí a strach jsou věční kamarádi. Chcete - li štěstí, hýčkejte si strach.
Láska není strach. Je to opačný pól střelky našeho životního kompasu.
Všechna tato slova jsou zbytečná. Pro toho kdo ví jsou minulostí a pro toho kdo neví, jen mlhavě tušenou budoucností. Přesto je někdo, pro koho mají svůj skrytý smysl. Jsi to TY. A jsem rád že jsem ti je mohl věnovat.
