Když zamrazí

Kdysi jsem padl na zadek, když jsem si poslechl album Planetárium. Připadalo mi ta komplexnost a celé sdělení jako zjevení. Václava Neckáře jsem měl tehdy spojeného se středním proudem, kterého hrají v rádiu, nebo poskakuje v estrádách.
Poté Václav Neckář vydal úžasné desky s názvem Příběhy písně balady.
Dlouho, moc dlouho jsem si je hrál.

Nikdy jsem neslyšel přejatou píseň, která by byla lepší než originál. Kromě "Jde déšť" od Marie Rotrové a "Chci tě líbat" od Václava Neckáře.
Byla to píseň, která provázela mé dospívání, kdy velkou část mé mysli zaměstnávala touha po té "jediné" lásce.

Příběhy písně i balady se pomalu nořili do minulosti a já jsem jen zaznamenával, že Václav stárne.
Zaslechl jsem něco o tom, že měl mrtvici a že se znovu učí mluvit.

Až pak jsem před pár dny kliknul na jeden odkaz a on tam byl. Nebyl to Václav Neckář mého mládí, byl to muž který prošel větší část svého života a poznal mnoho jeho temných zákrutů. A který opět zpívá.

Soundtrack k filmu Alois Nebel mne lapil a píseň mne stejně jako mnoho dalších ohromila.

Je to především projev Václava Neckáře. Netroufnu si říci, zda jde o bezchybnou intonaci, ale náhle mi přišlo, že se ten hlas, hudba i Václav, sedící na umakartové židličce spojili v jeden dokonalý souzvuk, při kterém mne zamrazí.

Když mne zamrazí, je to vyjimečná událost. Stává se to jednou dvakrát do roka a já mám hodně dobrý pocit, že tohle zamrazení mi způsobil právě Václav Neckář.

Děkuju Václave.

http://www.youtube.com/watch?v=-lN4OkWjmvc