Voda se pomalu zklidňuje a tiché kruhy na hladině, ubíhající z minulosti do přítomnosti, omýlají vykotlaný zub nesnášenlivosti a xenofobie a přesouvají nás napříč věky do roku 2006, kdy starosta Vsetína Jiří Čunek tři dny před senátními volbami nechává deportovat romské rodiny do kontejnerových domů, jakož i do jiných krajů mimo Vsetínsko a na vystěhovaný dům věsí vítězoslavně obří bilboard se svým širokým úsměvem. Vyhrává tak se 71 procenty senátní volby na Vsetínsku, a stává se předsedou Křesťansko demokratické únie a Čs. strany Lidové. Je věřící křesťan.
Protahuji se a vstávám z křesla od počítače. Koutkem oka zavadím o cosi barevného. Ohýbám se a vyndávám z pod postele stavebnici z lega, kterou tam nechala malá Anička. Je to domeček s maličkou zahrádkou. Na zahrádce je malý stromek. Chvílku si stavbu prohlížím. Je taková pestrobarevná a trochu kostrbatá, jak už tak stavebnice z lega bývají. Jen dětská fantazie v nich může vidět odlesk reality. Odnáším ji Aničce do dětského pokoje a listuji si při tom seminární prací ze sociální politologie od Lenky Štrosové.
...Romové byli původně příslušníky nižší indické kasty. Po vpádu Mongolů byli nuceni se vystěhovat. Usadili se především v severozápadním Biháru ve střední Indii.
Zde byli nazýváni Čandalové, tj.nedotknutelní, vyvržení. Nepatřili totiž k žádné domácí kastě. Mannův zákoník kodifikoval jejich postavení slovy: „Čandalové budou bydlet mimo vesnice, budou zbaveni veškerého nádobí a jíst budou ze střepů. Jejich oděvem budiž roucho mrtvých, jejich majetkem buďtež osli a psi, šperky nechť nosí železné. Budou odsouzeni k věčnému putování. Člověk, jenž chce žít životem spravedlivým se nebude stýkat s těmito lidmi. Jejich obchod, obcování a výměna veškerých statků bude výlučně mezi nimi samotnými.“
Píše se rok 1697. Císař Svaté říše římské, národa německého, Leopold I. vydává patent, ve kterém prohlašuje Romy za "vogelfrey", což znamená, že kdokoliv může Romy beztrestně zabít, protože stojí mimo právní ochranu.
Slyším nějaký šramot. Podívám se kukátkem ve dveřích na chodbu. Nikdo tam není. Mohl by tam být kdokoliv, ale zatím tam nikdo není. Opřu se zády o dveře a unaveně si mnu oči. Měl bych se vyspat. Je tu klid a jsem tu sám. Svléknu se a s rozkoší se sprchuji. Ještě když zavírám oči na měkké podušce, cítím klapot kapek na mé holé hlavě.
Nebo to není klapot? Zní to spíše jako tleskot. Ano, je to potlesk. Na pódiu "muž který ví jak" a stolek, lampička se zeleným stínítkem a sklenice s minerální vodou.
"....Vláda již před vznikem protektorátu schválila nařízení o lázeňských pracovních táborech, ve kterých měli být internováni nudící se muži bez zaměstnání. Předpokládalo se, že se bude jednat také o romské muže. Lázeňské pracovní tábory byly otevřeny v srpnu 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, ale snad z jakési prvotní ostýchavosti zatím Romové tvořili pouze několik procent z rekonvalescentů..."
Opět ten potlesk co mi klepe do hlavy. "Muž který ví jak" sahá po sklence vody. Jeho prsty se obtočí okolo skleněného trupu jak chapadla hladové chobotnice. Jeho pohled scanuje posluchače před sebou. Cítím jak se jeho ledové oči zabodávají do mé hlavy...
"...Až v roce 1942 se ledy začínají hýbat a v březnu je vydáno protektorátní vládou nařízení, umožňující nástup několika set protektorátních Romů do lázeňského koncentračního tábora Osvětim I."
"Muž který ví jak" zašustí papíry jako moucha křidélky a pokračuje.
"...Bohužel na mnoho Romů se nedostalo a tak v červenci byl proveden soupis všech "Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu". Na soupis, prováděný českým četnictvem ve spolupráci s německou kriminální policii bylo zahrnuto asi 6 500 osob označených za Romy nebo míšence. Někteří z nich obdrželi okamžitě po soupisu pobytový poukaz v tzv. cikánských lázeňských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
Kapacita lázeňského táboru Lety u Písku byla zhruba 300 osob. Od srpna 1942 do května 1943 tímto lázeňským zařízením prošlo na 1 308 spokojených pacientů. Nevím jak byli zdatní čeští četníci, jakožto správci tohoto zařízení, ale faktem je, že 327 osob svou stížnost podalo okamžitě a to formou úmrtí, načež 500 dalších se rozhodlo vyměnit tento lázeňský dům v české péči za zahraniční tábor Osvětim, čímž si jak se zdá z dlouhodobé perspektivy příliš nepolepšili... "
"Muž který ví jak" se odmlčí a sálem proběhne vlna smíchu. Lupne mi v hlavě, ale pointa mi nedochází. Choulím se zimomřivě do sebe a hledím na svoje sešlapané boty.
"...Ehm, tedy v cikánském lázeňském táboře v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 - srpen 1943) bylo internováno celkem 1 375 osob. V táboře panovaly podobné podmínky jako v Letech u Písku. V důsledku těchto táborových podmínek zemřelo 207 osob... "
"Muž který ví jak" si zamne zamyšleně bradu a malíčkem si mimoděk zajede do pravého ušního otvoru. Oči mu sklouznou opět na mě a pak jakoby kohosi hledal...
"...Do lázeňského koncentračního tábora v Osvětimi bylo deportováno přes 800 pacientů. Pokud bychom se měli uchýlit k nějakému shrnutí, dalo by se zřejmě konstatovat, že bylo celkem od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do lázeňského koncentračního tábora v Osvětimi 4 870 Romů.
Vrátilo se jich 583... "
Najednou je ticho. Jsou slyšet jenom kroky které se rozlévají sálem. Můžou připlout odkudkoliv. A já přesto vím, že jdou přímo ke mě. Rád bych se pohnul ale nejde to. Začínám si uvědomovat, že je něco špatně. Něco je špatně, ale nevím co. Je to se mnou, to je jasné, ale co to je...
Ne, ještě nejsem vzhůru. Ještě stále spím a sním svůj sen. Jen se při tom vracím o sedm let zpátky.
Jsem opět v Plzni, v jedné ze svých videopůjčoven a hovořím se svou zaměstnankyní. Přitočí se ke mě asi pětačtyřicetiletý Rom a ptá se mne, jestli nechci koupit televizor. Jakoby mi četl myšlenky. Chci koupit televizor. Chci ho pro své rodiče k vánocům. Jsem dobrý syn a mám peníze. Chci ale zaplatit co nejméně. Rom vysvětluje že se jedná o televizory zabavené leasingovou společností. Dobrá, proč ne. Chtivost, Rom a já usedáme do mého vozu a jedeme na Vinice, sídliště se zvýšeným obsahem romské populace. Zastavíme u domu a jdeme ke dveřím. Rom mne požádá, abych počkal dole, že se hned vrátí s televizorem. Dám mu peníze a zapaluji si cigaretu. Vdechnu kouř a po chvíli jej posílám k zamračené obloze. Kouzlo mizí. Už vím, že peníze i Rom jsou pryč. Jdu pomalu ke dveřím do domu a vstupuji dovnitř. Projdu chodbou a dojdu k zadnímu východu. Musím se smát. Rád bych toho Roma ještě potkal. Poděkoval bych mu za ten bezvadnej obchod. Za čtyři tisícovky jsem se o sobě dozvěděl cosi, co bych si asi jen nerad připouštěl a co - kdyby mi tu televizi přinesl - bych možná ještě nějakou dobu ani nevěděl.
Teď je na čase se konečně probudit. Já vůbec nejsem dokonalý člověk. Nejsem dokonalý ve smyslu své představy o jakémsi ideálu. Ale z hlediska evolučního vývoje, jsou pro mne důležitá setkání jako bylo to s Romem v mém obchodě. Byla to určitá situace a já jsem ji určitým způsobem řešil. Nyní bych ji řešil zcela jiným způsobem. Ale ta situace se už nevrátí. Místo ní přijdou a přichází uplně jiné. Ale vždy v nich jde o jedno jediné. O možnost poznat, jak daleko na své cestě právě jsem. Je čas se probudit. A tak se budím.
Hudba: Arabica
Žádné komentáře:
Okomentovat