Hudba mezi lidmy

Když mi bylo patnáct let, četl jsem ve škole pod lavicí Hrabala a byl nadšený z Pink Floydů. Album The Wall pro mne bylo naprosté zjevení. Jakoby bylo složené přímo pro mě. Uplně jsem se v něm rozplýval. Až o mnoho let později jsem se dostal k filmu se stejnojmenným názvem. V té době už pro mne hudba z alba nebyla tak výrazným prvkem, ale spolu s filmem mne znovu vtáhla do vnitřního světa představ, pocitů a příčinných souvislostí.

Hudba je určitě jedním z nejdůležitějších forem sebevyjádření, jaké znám. Já a můj sen jsme každý trochu jinde. Můžeme se střetnout nejvýše okolo počítačů a všeho co je s tím spojené. Jinak jsou naše světy poněkud vzdálené a já to nevidím jako něco špatného. Jsem rád že si jde svoji vlastní stezkou, nikdy jsem neměl zájem z něj vytvářet nějakou vylepšenou modifikaci sebe samého.

Když spolu mluvíme, není to nikdy tak dokonalé jak by to mohlo být. Stále je tam v jeho očích to, že já jsem jeho otec, tedy určitá autorita. Ovšem pokud přijde ta chvíle a vezmeme do rukou kytary, zmizí otec i syn a zůstanou jen dvě bytosti, které spolu hrají. A když spolu dva či více lidí hraje, nemůžou se při tom moc hádat. To se potom nedá poslouchat. Sousedi by mohli začít bušit smetákem do stěny.

Když spolu s mým synem hrajeme, musíme se doplňovat. Navíc můj syn je lepší kytarista, má nade mnou převahu a já se při tom necítím stísněně, já jsem na něj hrdý.

Pokud se stane, že nás hraje více, ten pocit je ještě lepší. Jakoby mezi těmi hrajícími bylo jakési spojení. Všem jim jde v tuto chvíli o jednu věc a plně se na ní soustředí. Ten pocit, když to jde, když to šlape, zná asi každý kdo se střetl s nějakým hudebním nástrojem.

Přemýšlím v závalu těch stížností na kde co okolo nás, co se řine ze všech pramenů, včetně (a snad hlavně) těch blogerských, jestli ten pocit, co zná hudebník, když to "šlape", když to "jede", jestli ten pocit je možné zažívat i jinde než v hudbě.

Když jsem nastupoval do svého současného zaměstnání, vedoucí výroby mne prováděl halou továrny, řekl mi mimo jiné toto: "Je to fyzicky náročná práce, ale na místní poměry docela dobře zaplacená". Neměl jsem moc na výběr a tak jsem jenom kývnul hlavou.

Pak jsem nastoupil a zpočátku to pravda nebylo nejjednodušší. Je to chemická továrna, spousta jedů, těžké formy, špatné pracovní podmínky, pracovní šlendrián mých nových spolupracovníků, kteří mne učili: "Má se to dělat takhle, ale musí se to dělat takhle!" To vše nebylo jednoduché. Dvanáct hodin dřiny, odřeniny, modřiny... Ale bylo tam něco moc zajímavého. Jakmilej jsem se trochu začlenil do kolektivu, jakmile jsem "zapadl do teamu", začali nastávat ty zajímavé okamžiky, které jsem znal z hudby. Každý dělal určitou práci, která souvisela s těmi ostatními. Všichni museli spolupracovat. Stálým opakováním se ta spolupráce zdokonalovala a tak to bylo něco jako souhra. Přinesl jsem z domova svou malou věžičku a bedničky, naladil prima hudbu a pak jsme všichni beze slova tancovali. Podlaha byla děravá, kolečka u bezmála půl tunových forem křehká, ale spojení těch těl, ta souhra, nějak to fungovalo. Nevím jestli to oni cítili také tak, nevím jestli tomu pocitu ve mě napomáhala hrající hudba.

Napadlo mne jen, jak je asi těžké si uvědomit, že ten princip souhry v našem "pracovním teamu", je v podstatě analogii s naší společností. Společnost, tato virtuální identita se stará o svoje děti. Ačkoliv je tato společnost tvořene námi, tedy jejími příslušníky, stavíme se do role, jako by to byla nějaká naše opozice.
Mnohokrát mne příliš neoslovuje to co říkají různí lidé. To je v pořádku. Švestka má asi trochu jiné starosti než kaktus. Často mne ale oslovuje to co hrají jiní lidé. A tak občas rád zavřu oči a naslouchám. Když je možnost, potichu zabroukám a kdybych vládl hlasem, určitě bych i zazpíval.