Troubíte na slony?

Když jsem se seznámil se svoji přítelkyní, první zvláštností která mne u ní zaujala bylo troubení na slony.

Jedeme si takhle po rovné silnici mezi Trutnovem a Dvorem Králové, když mi moje drahá polovička říká.
"Zatrub."
"Proč?" Nechápavě se na ní podívám.
"Pro štěstí. Vždycky když jedu okolo slona tak zatroubím pro štěstí." Odpoví mi sladce.

Na trase mezi výše zmíněnými městy je totiž plechový slon. Je to reklama na Dvorskou ZOO. Věděl jsem že občas slouží jako místo, kde adolescenti projevují svoje emoce pomocí štětce a barvy, nebo spíše pomocí sprejů, koupených z kapesného svých těžce pracujících rodičů. Nevěděl jsem však, že tento slon může fungovat také jako nositel štěstí. Samozřejmě pokud zatroubíte.

Je mi jasný ten princip. Něco jako modlitba. Když na něco stále myslíme, ono se to nakonec stane. Je to princip soustředění. Něco jako přání která máme když padá hvězda. Naše přání musí být v našem podvědomí neustále přítomno, abychom jej byli schopni vyslovit kdykoliv máme to štěstí a vidíme padat hvězdu.

Bohužel trpím podivným předsudkem, že účastník silničního provozu by měl troubit pouze v případech, kdy tím upozorňuje na nějaké nebezpečí, které si ten na koho troubí neuvědomuje. Troubení které by bylo určeno plechovým slonům mi připadalo tak nějak nevhodné. Ani jsem vlastně nevěděl proč vlastně. Bylo to snad moje konzervativní myšlení, které bylo na vině?

O mnoho měsíců později jsem jel v noci toutéž trasou, pršelo, viditelnost nebyla nejlepší, když tu jsem sebou trhl při zaznění klaksonu protijedoucího vozu.
Co se stalo? Přemýšlel jsem nervozně. Nesvítí mi světla? Oslňuji? Vláčím za sebou stařenku zachycenou za nárazník? Je na silnici nečekaná překážka? Hlavou se mi honilo tisíce možností. Zpomalil jsem a rozhlížel se po temné silnici. Možná mi nesvítí jedno světlo. Vylezl jsem ven a světla zkontroloval. Vše bylo v pořádku. A potom jsem si to uvědomil. To ten slon. Člověk který jel proti mě měl asi dojem, že má málo štěstí a tak jej požadoval od plechového slona. To bylo to troubení. Řidič prostě myslel na štěstí... pochopitelně že na to svoje.

Jak ono to ovšem musí být složité pro toho slona, když představy o tom, co je to štěstí jsou tak rozdílné.

Představím si, že proti mě jel muslim a jeho představa o štěstí byla ta, že budou všichni okolo stejného vyznání jako on. Slon se nadechne aby vyplnil jeho přání, když v tom jede okolo křesťan a zatroubí si svoje štěstí, to aby byl svět plně křesťanský. Slon se zarazí a přemýšlí jak tato dvě přání vyplnit. Možná se už blíží řidič ateista, chystající se zmáčknout svůj klakson...

Nezávidím plechovému slonu mezi Trutnovem a Dvorem Králové. Je pravda že by to mohl mít ještě horší. Nyní musí plnit přání jen těm, kteří jedou právě touto trasou a jen těm kteří na něj zatroubí. Ale přesto. Těžká šichta. 24hodin denně, sedm dní v týdnu. Skoro jako politikové. Dovedu si představit, že takový politik je na tom vlastně obdobně, takže je jen pochopitelné, že již dávno rezignoval na přání těch, kteří na něj stále trobí se svými představami o štěstí. Lze pochopit, že se nakonec uchýlí k prosazování té své představy štěstí a že my voliči to pochopíme.
Ostatně ono se to troubení k němu dostane tak jednou za čtyři roky.

Mnozí tomu věří. Že stačí zatroubit na slona a štěstí si pro nás přijde. Že pro to není třeba udělat nic víc, než jednou za čas zmačknout klakson.
Proč ne. Ten plechový slon tam stále stojí. Mezi Dvorem Králové n/Labem a Trutnovem. Šťastnou cestu.