Všechny moje knihy

Kde jsou všechny moje knihy. Vzpomínám na jednu z prvních o letadélku Káněti. Četl jsem ji ve třetí třídě pod lavicí, během výuky. Připadalo mi to mnohem zajímavější, než učební látka a tak to zůstalo. Četl jsem doma, četl jsem ve škole, četba se stávala moji posedlostí, mým světem do kterého jsem odcházel. Nebylo možné odcházet do televizního světa. Televize díky hrozným komunistům nehrála v mém dětském životě žádnou roli.

Vzpomínám si jak jsme si se svým přítelem přinesli knihy z knihovny, lehli si na trávu a dychtivě se začetli do ohmataných listů.

Pak jsem se oženil a knihy přestávaly být dominantou. Byli něco jako rezerva. Četl jsem je na záchodě, v práci, vždy když přišla prázdnota. Vždy když byl ve vzduchu cítit promarněný čas.

Pak přišla změna a nastal filmový boom. Chtěl jsem vidět mnoho filmů a tak jsem si založil videopůjčovnu a v tu chvíli se mi zaměstnání stalo konečně radostí. Každý film který jsem si objednal, jsem prohlédl a zařadil do evidence. Jedl jsem ty filmy po desítkách, na knihy jsem si už ani nevzpomněl. Po čase jsem zjistil, že ne všechny filmy jsou pro mne přínosné. V některých se stále dokola točilo několik jednoduchých motivů a ty nebylo nutné sledovat neustále znova a znova. Nejprve jsem přestal sledovat komedie. Policejní akademie a podobné filmy ve mě vzbuzovali pocit trapnosti a marnosti. Nepřenášeli mne do světa, ve kterém bych chtěl žít.
Potom odpadávali další a další žánry a filmy. Nakonec se stalo jen výjimečně, že jsem se měl chuť podívat na nějaký film. Zrušil jsem svou půjčovnu filmů. Už mi nedělala radost a já jsem ztratil pocit, že to má nějaký smysl.

Zkoušel jsem stát se opět čtenářským konzumentem a občas se to dařilo, ale stále více jsem u těchto činností pociťoval jakýsi neklid. Jako bych na pozadí slyšel jakýsi tichý tikot času, který mne od jakékoliv netvůrčí činnosti odháněl. Tento tikot umlkal jen ve chvílích, kdy jsem psal hudbu, nebo texty, kdy jsem fotil, prostě ve chvílích kdy jsem tvořil. Přestal jsem sledovat televizní obrazovku. Možná bych vydržel sedět u nějakého pořadu, zvláště pokud by to byl pořad dokumentární. Pročtená škola mému mozku chybí a občas po ní kručí. Ale po chvíli ztrávené u televize odcházím ve stejném stavu v jakém jsem byl než jsem k ní usedl. Není tam žádný posun. Od počítače, nebo kytary mohu vstát s pocitem, že se mi něco podařilo. Že něco vzniklo. Od televize vstávám s pocitem, že něco opět nenávratně zmizelo. Část mého života, který jsem věnoval televizním producentům.