Otázkou zůstává, mohu li k této změně přispět. Moje dcera uvažuje nad svými vrstevníky, které mají poněkud jiné vidění světa. Snaží se pochopit principy, které je dovedly k tomuto vidění, aby si ujasnila přijatelnost či stabilitu jejího vlastního pohledu na chování člověka ve společnosti.

Společnost je něco jako rodina. Skládá se z různých členů, kteří mají různorodé zvyky a návyky. Společnost bychom si mohli představit jako rodiče, kteří se starají o co nejlepší podmínky pro život svých dětí, tedy všech lidských bytostí v její působnosti. Tito lidé mají rozličné názory na to, jak by to mělo ve společnosti (rodině) fungovat. To jak to nakonec dopadne, je jakýsi konsenzus všech členů rodiny.

Pokud máte děti, jistě znáte jejich požadavek na spravedlnost. Pokud máte jedno dítě kterému je čtrnáct let a druhé kterému je sedm let, víte že jejich představa o spravedlnosti se může lišit. Něco jako objektivní spravedlnost neexistuje. Společnost se však snaží vytvořit souhrn zákonů, které by určovaly alespoň tu základní spravedlnost (spravedlnost kterou si členové té které společnosti vymezí) a platí si mechanismy, které se starají o její zajišťování.

To je celkem jasné a zřejmé. Jasné už není to, jak docílit, aby obecný společenský úzus o tom co je a není spravedlnost byl přijat i těmi, kteří mají jinou představu o tom jak by to mělo celé fungovat, popřípadě nemají představu žádnou a zajímají se jen o své vlastní přežití s co nejmenšími energetickými výdaji.

Moje dcera hovoří o vztahu jejích vrstevníků k "morálce", o postojích těchto mladých lidí ke společnosti ve které žijí a o konstrukcích, které si vytvářejí na obhajobu svých činů, které sice částečně vnímají jako neetické, ale jsou schopni si je racionalizovat. Tyto postoje nejsou tvořeny jen na základě jejich vlastního pozorování, ale i na základě zvyků a postojů které jsou jim zprostředkovány rodinou (společností), vrstevníky a v těch lepších případech kulturní potravou, jsou - li ji schopni přijímat. Kulturní potravu nemám na mysli přímo mediální kanály, ale spíše literaturu, ve které čas pozitivním způsobem selektuje zrno od plev.

Ne každý má schopnost napojit se na kanály, které nám poskytuje literatura našich velikánů. Z toho důvodu je přínosem audiovizuální složka, filmy a pořady, které těm kteří mají potíže se soustředěním pozornosti na statická písmena v tištěné formě podávají jakýsi zředěný odvar v barvě a se zvukem. Člověk je do značné míry "napodobovač". Největší vliv na něj má chování lidí v jeho nejbližším okolí a zpočátku jistě ten největší rodiče, alespoň do doby, kdy je přijímá jako autority.

Dříve či později však někteří jedinci dospějí k poznání, že svět jak jej vnímají, je do jisté míry takový, jaký jej vidí. Právě to jak svět vidíme je určeno mimo jiné tím výše zmíněným, to jest našim kulturním poznáním a schopností nacházet souvislosti v jevech a událostech okolo nás.

Když se vrátím k úvodním slovům článku, které jsou vytrženy ze spotu o problematice rasismu v "naší" společnosti, přirovnal bych volání po spravedlivém a rovném přístupu ke všem "svým" bližním, k volání po tomtéž ve vztahu k dětem ve své "rodině" (společnosti). To je jistě legitimní požadavek. Otázkou je, zda-li bude nějakým způsobem řešit problém (kupříkladu rasismus - nebo spíše to co jej vyvolává).

Kdosi kdysi řekl: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?" Je to moudrá věta, ze které je možné vyjít.

Pokud se soustředíme na rozvoj vlastní osobnosti a začneme si uvědomovat svoje vlastní jednání, nebudeme zkoumat, zda je či není krádež pulitru v restauraci pro majitele velká či malá ztráta. Uvažujeme pak o tomto činu jen ve vztahu k sobě samým. Důvodem proč nekradu pak není to, že bych tím způsoboval škodu, ale to, že bych tím manifestoval svoji slabost vydělat si na to, co kradu.

Ve většině případů naše ego naopak chce manifestovat svoji sílu. To je software pro dominantní jedince. Pro ty ostatní jde o prostý soucit. Soucítit s bytostmi které mne obklopují je ta nejvyšší meta, na jakou člověk může dosáhnout.

Tento přístup, ta snaha po kultivaci vlastního ega, vlastní osobnosti, která by měla být každému vštěpována od první třídy a měla by nahradit "občanskou výchovu" spíše něčím na způsob filosofie, by mohla přinést do budoucnosti nějaký efekt. Začít tak nějak od základů a věřit, že dobrá setba přinese svoje ovoce.

Opravdu nevěřím na nesnášenlivost. Není mi to dáno. Nemohu nesnášet některé z mých dětí ani sourozenců jen pro jejich vlastnosti. Vnímám je jako členy své rodiny a snažím se jim pomoci, je - li to v mých silách. Co je v mých silách už je asi u každého individuální.

David Mervart si všímá ve svém blogu toho, že s velmi populárním a kladně přijímaným článkem Petra Staníčka se ztotožňuje mnoho těch, kteří mají ten názor, že "rasisté" (ach ty škatulky) nejsou. Jenom jim prostě už ti "cikáni" lezou krkem.

Někdy to tak bývá, že ve své rodině musím některému z dětí věnovat více pozornosti, než tomu druhému. Stává se, že to "opomíjené" dítě si ztěžuje na pozitivní diskriminaci toho druhého. A má pravdu. Ale tato "pozitivní diskriminace" je dělána v mém zájmu. Já (tedy společnost) mám určitou představu o tom, jak by to v mé rodině (společnosti) mělo vypadat a snažím se.. jak já se snažím.

Ale zde je ještě prostor pro jinou úvahu, která se toho dotýká. Co je největší pomocí? Jak je to s tím příběhem o rybářovi a hladovém poutníkovi?

Poutník:
"Dej mi rybu rybáři, máš jich plný koš, já mám hlad. Dva dny jsem nejedl."
Rybář:
"Drahý poutníku. Mám rád všechny své lidské bratry, i tebe mám rád. Právě proto ti rybu nedám. Ale rád tě naučím jak je chytat."

Každý musíme být tím čím jsme. Nemůžu v sobě potlačit rybáře ani poutníka. Můžu si jen uvědomovat. To je krok k dobrovolné evoluci.